Podívám se a je mi smutno

Někdy stačí jen pohled na to, aby Vám to o člověku leccos povědělo. A co když pohled poví ještě víc a vzbudí ve Vás pocity, které ani sami nechcete, jelikož jsou lítostivé, smutné, depresivní a ovlivňují i tak Vaší náladu.

Berme to tak, že jste člověk se srdcem na dlani a všechno prožíváte srdcem, prostě emoce máte a projevujete je, nejste nějaký lhostejný typ člověka, nebo někoho komu je všechno jedno.

Leckdy do života vstoupí lidé, kteří svým způsobem a stylem života dokáží vzbudit emoce a u různých lidí různé emoce.

Takovým lidem se obvykle říká umělci, nebo rebelové, jelikož ti právě v lidech vzbudí cokoliv za emoce ať už kladné, nebo záporné.

Přiznám se, že vždy jsem byla takovým typem člověka, který se leckdy do něčeho ponořil citově a pak mě to trápilo, nebo to ve mně zanechalo dojem, který mě změnil/ovlivnil dál životem.

Je to i tak, že když se dozvím o nějaké celebritě, či slavné osobnosti, že něco provedla, udělala, nebo změnila nějakým směrem tak to ve mně něco zanechá. Poslední dobou se mi to stalo i u celebrity ke kterému jsem neměla absolutně žádný fanouškovský vztah a cit a přesto mě ta zpráva o tom člověku trochu ovlivnila a tom tím, že jak jsme se dozvěděla o tom, co provedl tak normálně jsem den a následující den po tom byla v částečně pochmurné náladě a myslela na to, přišlo mi to až hodně extrentické od toho člověka, proto to ve mně zanechalo takový dojem.

Nemůžu říct, že by mě to naštvalo to vůbec ne, spíše mi to bylo líto toho co ten člověk urobil, bylo mi líto těch lidí okolo něj, nikoliv jeho samotného. Nevím proč mi to vlastně bylo líto, když toho slavného člověka osobně neznám a ani jeho okolí. Netuším, ale dojem to ve mně zanechalo.

Asi to byl účel celé té aféry, nebo netuším. Každopádně určitě se mu podařilo v lidech něco zanechat po této zprávě.

Když to nyní přesunu na osobní život, když jsme za předpokladu toho, že toho člověka osobně znáte ze života a máte ho rádi.

Do života člověka přicházejí různé situace a různé novinky, informace a překážky, jde to různými směry a je jen na člověku, jak se k tomu postaví a jak si to vyřeší, či pořeší.

Dejme tomu, že se člověk pro Vás blízký dostal do situace, která je řešitelná, však záludná a riskantní. Ale už se stalo a ta situace je, předejít se jí už nedá, dá se pouze řešit a to způsobem, který je po domluvě, probrání problému a diskuzi považován za nejlepší.

Ano, je to dá se říci vyřešeno a člověk by si řekl, proč se nad tím dál trápit a proč z toho mít ještě nějaké negativní pocity, když je to pořešeno. Avšak, ano dá se to.

Po tom všem co vím a po tom všem co proběhlo tak z toho všeho mám úzkostný pocit až smutný, po tom všem kam to došlo a kam to ještě mohlo dojít. Jak rychle a nenápadně to přišlo, tak z toho je mi smutno, jak to může potkat vlastně téměř každého, kdo si jen nedá pozor a bude chtít víc než co bude moci v danou chvíli.

Když se nyní, chvíli po tom všem podívám na toho dotyčného tak je mi smutno a cítím lítost. Je mi líto toho do jaké situace se dostal a také toho, že třeba nemá to, co já v životě.

Je mi to líto, avšak vím, že ve všech ohledech je nejlepší, když ho nechám ať si to vyřeší a pořeší a naučí se tak vážit toho, co má a tak trochu skromnosti.

Ano, vím a cítím, že je nejlepší volbou a možností jak pomoci, nechat být a nechat ho to pořešit.

Avšak stačí mi pohled na toho člověka a ty pocity lítosti se vrací a vrací. Aspoň nyní, nebo nějakou tu dobu, ale vrací se ty pocity.

Mě se to vůbec netýká, můj život to právě vůbec nijak neovlivňuje, však jak je možné, že mě dokáží takové události ovlivnit, ačkoliv se mnou nemají nic společného?

Vím, že lítosti těm lidem nepřidávám, naopak jim z duchovního hlediska beru tu sílu na to, aby si s tím poradili a žili životem dál, však ty pocity se vždy po zaslechnutím o tom člověku, nebo když vidím toho dotyčného tak se vrací a těžko se mi tomu odolává.

Cítím opět tu lítost a ten smutek, ačkoliv vlastně není důvod to tak cítit, ale hnulo to se mnou nějakým smutným směrem v životě. Anebo si mám tu lítost a smutek odžít v tuto chvíli? Netuším, je mi záhadou proč to na mě takhle působí.

Přitom ti lidé, kterých se ty problémy týkají, ať už ta celebrita, anebo ten člověk z osobního života tak zrovna ti nebrečí a necítí smutek. Možná si tak řekli, že jsou blbí, že takhle dopadli, ale brečet je fakt nevidím.

Ani z duchovního hlediska netuším, proč to tak prožívám a vlastně se angažuji emočně do něčeho v čem vůbec nefiguruji. Pochopila bych kdyby se mě to nějakým způsobem týkalo, byl to třeba částečně můj problém, nebo jsem v tom nějak figurovala, ale nic takového se neděje.

Je to pro mě zvláštní, že mě něco takového dokáže takhle zasáhnout a já si to prožívám tak, jako kdyby týkalo.

Netuším, ale opravdu i ten pohled leckdy bolí, protože se mi ty pocity vrátí a je mi z toho smutno. Nic proti nikomu, ale takhle to pociťuji.

Co si o tom myslíte? Je to soucit? Anebo jsem jen pocitově stále někde jinde a nejsem u sebe.? Stalo se Vám to někdy?

 

Zdroj obrázku: PUDLOWSKA, Alena. pinterest.com [online]. [cit. 10.8.2018]. Dostupný na WWW: https://www.pinterest.co.uk/alenapudlowska/duchovno/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *