Pokud to neskončilo dobře tak to potom ještě není konec

Co se týče nadpisu článku tak nikdy předtím jsem tuto větu nepochopila.

Pamatuji si ke konci léta v roce 2013, kdy mi jeden můj bývalý partner tuto větu vyslovil, když jsme se rozcházeli. Nepochopila jsem, nevěděla jsem, co mi tím říká a jak je to myšleno.

Dříve a i jako dospívající slečna jsem žila změnou a vlastně i stále žiji. Avšak dříve to bylo razantnější a měla jsem za to, že někdy končí špatné věci a někdy i ty dobré, prostě že leckdy je třeba ukončit i něco dobrého, když nevidíme budoucnost.

Brala jsem to tak, jak to život přinášel a tak nějak jsem nad tím nepřemýšlela. Nemůžu říct, že jsem nic neřešila to ne, avšak nebrala jsem si to až tak osobně, prostě jsem žila tak jak to šlo a byla smířená s tím, že s některými lidmi to prostě v dobrém nikdy nebude a že prostě někdy něco skončí i drsně.

187105-top_foto1-jo0q5

Netušila jsem vůbec jaký je pravý význam této věty, nevěděla jsem. Sem tam jsem si na to vzpomněla při rozchodu s mou velkou láskou jsem si na tuto větu vzpomněla a začala nad tím přemýšlet. Chtěla jsem té větě věřit, že to co skončí špatně, že se může ještě udobřit a že do té doby dokud se něčeho my sami nevzdáme tak to neskončilo. Avšak stále jsem nechápala tu větu a ten její význam.

Čím jsem byla starší tím více mi ubližovalo to, že jsem s někým ukončila kontakt a bylo to velice rázně, až tak že jsme dělali, že se neznáme a nebavili se. Tím víc mi to ubližovalo a těžce jsem nesla to, že jsem s někým žila v nenávisti. Ubíjel mě ten pocit, že ten/ta s kým jsem zažila něco pěkného, bylo z toho krásné přátelství, či vztah a on ten člověk teď dělá jako že nikdy nic nebylo a že vlastně jsem to já vše zničila a že děláme jako kdybychom byli cizí. To mě ubíjelo a proto jsem se chtěla po takových dlouhodobějších nebavení s tím člověkem usmiřovat, alespoň symbolicky pro ten klid a dobrý pocit, že se aspoň můžeme na ulici pozdravit.

Nebyla to špatná myšlenka, velice dobrá, nelituji toho, avšak s někým se to takto podařilo a jsme usmíření po tom všem doposud a dokážeme se normálně na ulici pozdravit a usmát se na sebe a víme o sobě, že i když už nejsme dobřími přáteli, či partery tak se dokážeme aspoň slušně pozdravit jako lidi a chovat se lidsky.

S někým však také ne, ať už z mé strany, či ze strany toho druhého, raději se tak vyhýbáme, kam jdu na akci, či do společnosti, tak ten člověk tam pro jistotu nejde, či se mi vyhýbá tak, že ví kam chodím, tak chodí obklikou, jinudy, jen abychom se nemuseli vidět a potkat a když mě vidí tak raději dělá, že nevidí. To pak zamrzí mě, avšak bohužel jsem se s tím musela smířit a i když mi to rvalo srdce tak jsem pochopila, že nemůžu každého nutit do usmíření, když nechce, nejspíše to chce více času a to opravdu chtělo a chce.

Po čase, když jsem takto přemýšlela nad lidmi se kterými se již nedokážeme ani pozdravit a děláme, že se neznáme tak mi přišlo na mysl ta věta od toho bývalého partnera o tom, že pokud to neskončilo v dobrém tak to potom ještě není konec, jelikož konce bývají šťastné.

Měla jsem několik dnů v hlavě jen tuto větu a ještě ten symbolický obrázek „Happy end“. A když jsem se o tom následně bavila tak jsem dospěla k závěru, že ten bývalý vlastně pořád doufal v to, že i po tom rozchodu se buď usmíříme nebo dáme dohromady a že vlastně to, že jsme se rozešli ve zlém tak nebral jenom jako konec, ale jen jako přechodné období, které pomine a nastane buď dobré období, kdy se budeme bavit, anebo se šťastně usmíříme. Dalo mi to smysl a pochopila jsem tu větu.

A vlastně jsem si také uvědomila, že je to pravda a proto existují šťastná usmíření a že nakonec vše opravdu skončí šťastně, alespoň v tom jak uvažuji, že nakonec vše dopadne dobře a lidi, kteří se nebaví jsou jen ve fázi, kdy potřebují čas sám pro sebe, aby se pak mohli znovu setkat a usmířit se a tím si i odpustit. A pak je už na nich, zda se začnou znovu bavit, anebo se jen usmíří symbolicky a znovu půjdou nyní už klidně a vyřešeně a s čistou hlavou každý svou cestou.

Ano, asi po třech letech co jsem tu větu slyšla jsem ji teprve pochopila a rázem mi všechna má „nebavení se“ s někým dávalo smysl, vše to chce jen čas, než se usmíříme a je jedno, kdy to bude zda za týden, za měsíce, za roky, za desetiletí, stejně se to stane a já v to neochvějně věřím. Nevěřím, že někdo chce žít celý život v nenávisti a v tom, že se raději dva lidé neznají. Věřím v to, že každý jednoho dne bude chtít žít v klidu a tyto vztahy s ostatními mít vyřešené a v klidu si žít život tak, že po sobě nezanechal spoušť.

Proto se již nebojím konců, nebojím se toho, že něco skončí, protože konce bývají šťastné, ačkoliv jen nemusíme hned vidět jako šťastné, ale s nadhledem a odstupem času to člověk pochopí, že konce jsou šťastné. Teprve až když něco opravdu skončí tak to s sebou nese totiž vždy nový začátek a pokud ten nový začátek klepe na dveře tak je to tutovka, že to již skončilo a Vy tak jdete novým směrem. Pokud když něco jakoby skončilo a Vy před sebou nový začátek nevidíte, ale spíše se plácáte v tom, co bylo tak to ještě konec není, jen přechodné období, kdy mají ti lidé být od sebe a aby vyčkali až uzraje čas na usmíření a tím pádem na šťastný konec.

Pochopila jsem díky této větě hodně věcí, proč s některými věcmi jsem nebyla smířená a už vím proč, protože jsem tušila, či čekala, že to ještě bude mít vývoj a čekám právě na to šťastné zakončení a uzavření.

Pochopila jsem, že pokud někdo odešel a teď se se mnou nebaví, tak je to jen přechodná fáze a že i kdybychom se měli znovu setkat po letech tak se setkáme a ten šťastný konec přijde, věřím v to. Možná jsem optimistka, avšak věřím, že v konečné fázi lidem jejich nenávist nevydrží a že zvítězí klid a mír. Věřím neochvějně v to. A tak nějak v životě to zažívám tak, že čas rány a vše zlé zahojí.

Pokud je něco teď zlé, chce to čas a časem se to spraví a pokud se to ještě nespravilo tak to chce více čas, i několik let, měsíců, kolik bude třeba, avšak čím je člověk moudřejší tak chápe to, že mír a klid je mu přednější než žít v nenávisti a zášti, jelikož ta jen oslabuje a vyčerpává.

Z vlastní zkušenosti, když se se mnou bývalí partneři přestali bavit, pochopila jsem to a tak nějak po každém rozchodu jsem to tak i očekávala a spíše počítala, kdo všechno mě raději přestane znát. Mrzelo mě to, avšak čím častěji se to stávalo s tím větším nadhledem jsem to brala. A pak skutečně chtělo to jen čas a oni sami se ozvali, napsali, zavolali, potkali jsme se a kupodivu se mi i omluvili a poprosili o to, zda se můžeme normálně zdravit a znát se. To byl ten šťastný konec na který jsem čekala. A to mě nesmírně zahřálo na srdíčku.

Viz jeden muž, který mi při „rozchodu“ či ukončení kontaktu řekl, že ať už mu nepíšu, že má ze mě deprese, tak jsem ho uposlechla. Avšak dlouho mu to nevydrželo, po dvou měsících jsme se potkali a normálně jsme se bavili a pak mi i sám napsal, jak se mi daří a že ty deprese měl z toho, že lituje toho, že mě nechal jít a nevážil si tak mého zájmu a náklonnosti v té době.

Rovněž šťastný konec, který zahřeje na srdci.

A co Vy, věříte na šťastné konce? Anebo věříte, že i drsný konec může být konečný?

 

Zdroj obrázku: PROFIMEDIA.CZ. novinky.cz [online]. [cit. 26.8.2016]. Dostupný na WWW: https://www.novinky.cz/zena/deti/181526-rodice-by-meli-deti-naucit-ze-dulezitou-casti-konfliktu-je-usmireni.html

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *