Poohlídnu se po tom, co je dostupné

„Ne, ne a ne“ „Ne, promiň, už mám tohle a tamto.“ „Ne promiň, teď to nejde, možná jindy.“ „Fakt se ti omlouvám a věř mi, že bych rád/a, ale nejde to.“ „Ne promiň, teď nemůžu, ale určitě se ti rád ozvu a domluvíme se.“ Tak ta poslední už zní jak z nějakého pohovoru, že? Chi, chi.

Ale tak, jako ano, zní to jako z pohovoru a tak si tak říkám, kolikrát to slovo „Ne“ ještě uslyším. Nebo „Ne promiňte teď to fakt nejde, já musím hlídat toho a toho a pak mám lékaře tehdy a tehdy.“ Ble ble ble a nakonec to „Ne“. „Ne promiňte, nemůžeme u vás zaskočit, máme toho teď moc a rozplánováno, ale platí ten záskok jak budete u nás?“ Ano, na to by je užilo, když potřebují to jo, to se ozvou a div neprosí na kolenou, ale když něco po nich chcete tak zas to slovo „Ne“.

„Ne nemůžu v pátek a vlastně ani ve čtvrtek.“ V překladu – prostě nemůžu v žádný den, kdykoliv mě o to poprosíte.

A takhle to slýchávám a jak se to tak častuje tak se tomu směji, protože to je až vtipné, jak dokáže přitahovat slovo „Ne“, vsadím se, že když by byla soutěž o nejvíc odmítání vyhrála bych první trojici.

Avšak nebudu tak kritická, ale určitě do první pětky bych se dostala :-).

Jak to tak člověk slyší tak se směje, protože co máte s tím dělat? Rozčilovat se, trápit se, brečet? Na co? Vždyť je to stejně zbytečné, těm lidem je to jedno a stejně nedodrží to, co naslibují.

To je lepší to prostě nechat být a po tom druhém „Ne“ už se prostě sbalit a jít o dům dál. Neřešit, kašlat na ně, nechat je být a pomyslet si o hýždích a zařídit se jinak.

Vždyť už je to tak strašně trapný, jak furt slyším samé „Ne“ a že něco nejde, přitom by to krásně šlo, jen kdyby někteří lidé byli ochotní a vyšli vstříc, nebo Vám taky oplatili něco, co pro ně děláte celou dobu. Už jsem pochopila, že jakmile ukážete vstřícnost, pracovitost, ochotu a flexibilitu tak si lidi Vás přisvojí a chtějí Vás jen mít pro sebe, ale v tom smyslu, že Vy pro ně budete vycházet vstříc a oni pro Vás nehnou ani řasou. A takhle to chcou a když je poprosíte, aby to bylo taky vzájemné ta pomoc a ochota, tak prostě ne, za každou cenu to nepůjde a nebude to tak. A co jako po tom s tím?

Zastavit jim přítok Vaší pomoci, spolupráce a ochoty, prostě utnout tipec a nechat je být, nechat je vyhnít a ať si poradí sami. Když jste tak úžasní a pracovití a neumějí udělat to samé pro Vás, tak je v tom nechat vymáchat. Hej prostě „neumíte si toho vážit? Tak nebude nic a konec prostě.“

A jako proč se vnucovat, nebo dělat ze sebe ještě dalšího hlupáka, který bude dolejzat.

To je jako když někoho máte rádi, on/ona Vás odmítne a Vy byste se jako ještě po tom měli po něm/ní plazit na kolenou a prosit? A to jako proč? Nechat být, nechce tak nechce, dobrý chápu a jdu dál.

V pohodě a to říkám bez záští a naštvání, prostě jsem pochopila a chápu, ale nemůže se mi pak ten člověk divit, že půjdu a jdu o dům dál a třeba tam najdu uznání a přijetí a budu to zkoušet do té doby dokud neuspěji, protože vím, že někde určitě uspěju.

Cítím v kostech dobrý příliv pozitiva, mám čisté svědomí a připravené nadšení pro něco, či někoho, kdo si to zaslouží, už se nemůžu dočkat až se znovu pro něco, či někoho nadchnu, ale vím, že to bude někdo jiný, někdo úplně jiný. Vůči stejnému člověku to již nebude.

Tak jsem se rozhodla a tímto rozhodnutím se mi ulevilo a zároveň rozšířil obzor v hledáčku. A nedivte se nikdo, že se prostě poohlídnu dál tam, kde si mě někdo bude víc vážit a tam kde se budu cítit líp, nemůžete se divit, nikdo.

A ne prostě nepřijde mi super, být nápomocná a ochotná jenom já, když pak nikdo nepomůže a nevyjde vstříc mě, fakt mě to nebaví. Zároveň nebudu chtít opakovaně někoho, kdo nechce mě a vlastně mě pošle do háje. Nebudu už se znovu spalovat, dokola a dokola už z vlastní sebeúcty. A ti ostatní ať si o tom myslí co chtějí, necítím vůči nim nic zlého, ale spíše jim děkuji za lekci, že díky nim si o to víc vážím sama sebe a toho jaká jsem.

Děkuji, hodně mi to pomohlo a tahle rána je fakt dobrá, zocelila mě. Nepotřebuji nikomu nic dokazovat a ani těm lidem to dělat na oplátku, nebo aby koukali, ne nepotřebuji, jen už chci se mít dobře a cítit opětovanost. Chci taky cítit, že někdo vyjde vstříc mě, že někdo mi pomůže a uzpůsobí se časově, že taky někoho to bude zajímat, co já říkám, že prostě někde budu žádaná a věřím, že to brzy najdu. A tohle všechno jen bude takovou vzpomínkou, které se pak časem zasměji a poděkuji.

Tak na co se budu snažit tam, kde jsem byla odmítnutá? A vlastně snažit se pro co? Pro nic? Pro další zklamání a pro další „Ne“ že je zas moc brzy a že mám ještě čekat? Nebo čekat na to, že si někdo milostivně za půl roku udělá čas tak, že mi taky pomůže zaskočit v práci? Čekat na to, že někdy mi taky vyjdou vstříc a že možná někdy se taky dočkám toho odpočinku a volna? Tohle už vím jen Vesmír, jak by to dopadlo, ale je lepší vzít život do vlastních rukou a být na sebe hodná a udělat to tak, abych se cítila líp.

Tam odkud člověk odchází i kdyby jen metaforicky zklamán a smutný, tak tam je něco špatně a je potřeba to změnit.

Tohle téma jsem řešila se svým nejlepším a nejbližším člověkem a upřímně i on uznal, že já a můj život je v posledních měsících jen o samém „Ne“ a že mi téměř nikdo nevyjde vstříc a že já jsem tu pro všechny a že si toho hodně lidí neváží nebo to nevidí. A tak se rozhodl, abych se taky cítila šťastně, že to bude on, kdo mi vyjde vstříc, když jsem potřebovala a děkuji moc za to, hodně mi to pomohlo a jsem ráda, že dobro se ještě nevytratilo z lidí. Tímto mu děkuji, že se za mě postavil v práci, že za mě šel do práce dřív, když jsem se necítila zdravotně dobře a děkuji za to, že mi jako jeden z mála projevil ochotu a řekl Ano. Děkuji za ochotu, pomoc a spolupráci, velmi si toho vážím a musím uznat, že se mi s Tebou výborně pracuje.

Zdroj obrázku: POHÁDKÁŘ.CZ. Maminky.cz [online]. [cit. 23.8.2019]. Dostupný na WWW: http://www.maminky.pohadkar.cz/clanek/kotatko-nejlepsi-kamarad/