Posměváčci utřete nos

Nemám ráda, když se někdo někomu vysmívá, nebo se vysmívá věcem, které nejsou vtipné. Nemám ráda, když se někdo bezdůvodně směje cizímu neštěstí.

Chápu na jednu stranu takové to zdravé zadostiučinění, když vám někdo někdy ublížil, nebo vám provedl a vy si přejete, aby ho karma dohnala a doplatil na to a ono se pak dozvíte, že se tak stalo a ten člověk zle dopadl. Chápu to a beru, prostě karma je zdarma a karma ať funguje, jsem pro.

Myslím nyní však výsměch vyloženě, že vám ten člověk nic neprovedl, prostě není to žádný zloun, nebo někdo kdo by vám škodil a když se mu přihodí něco zlého tak se mu vysmějete. To nemám ráda, už od mala. Bohužel jsem měla štěstí na takové lidi ve svém okolí, kteří tací byli, že se vysmívali a byli to posměváčci, kteří hlavně aby si zachránili vlastní zadek, ale ostatním se smáli, když měli lidovou smůlu. Už od dětství až po dospívání jsem na takové lidi měla vyloženě štěstí a často na ně narážela v životě. Do nějakých 14 let mě tací lidé stresovali, bála jsem se co zas udělám a za co se mi vysmějí, nebo co je na mě divného, stresovalo mě to, nedovolila jsem si být sama sebou a tehdy do 14 let jsem byla velmi uzavřená. Ale když jsem pak mezi 14-15 rokem našla to co mě baví, našla si koníček, který mě tehdy hodně bavil a začala si vážit vlastního života, dala si cíle a sny, tak jsem posměváčky odložila na vedlejší kolej a jak bych to řekla. Když vás začne něco bavit a chytnete smysl do života, baví vás vlastní cíle, tak pak nemáte čas se zaobírat tím jestli vás někdo pozoruje a směje se vám, tak nějak se to vytěsní z vašich denních myšlenek.

Čím víc problémů jsem v životě řešila, nebo co mě všechno potkalo, tak vždy mě to usadilo na hyždě a když je člověk i na dně svých sil a neví kudy kam, poznáte sami sebe a vlastně najdete sami v sobě takový vnitřní klid, že jak je všechno moc těch problémů a starostí tak nějaký posměváček je to poslední čím se zaobíráte, najednou jsou priority o tom vše zvládnout, vyškrábat se nahoru, aby se znovu začalo dařit. Samozřejmě vždy se nějaký posměváček našel, ale od těch 15 let jsem si na to vytvořila grif, že prostě se jim strašně líbím a můj život, že prostě si sem tam musí něčemu vysmát a tak jsem si to vysvětlila a ignorovala je, připadalo mi hrozně nezajímavé řešit někoho a někomu se smát, když dotyčný může žít svůj život.

Ale každopádně výsměch a ponižování mi přijde jako hnus to bez pardonu, vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak bude. Nejen kvůli tomu, že se mě to hodně dotýkalo když jsem byla menší a mladší, ale i celkově v životě dospívajícím i tom dospělém prostě výsměch je podpásovka a ukazuje to necharakter a svinskost. Člověk který se bezdůvodně vysmívá pro něj nemám respekt, je to zrůdnost a přijde mi takový člověk hrozně znuděný vlastním životem, že ho to nutká řešit někoho jiného. Je to bezpáteřnost a s takovými lidmi si nemám co říct, postrádají v sobě lidskost a pochopení. Avšak nemám proti těm lidem vztek, moc dobře vím, že lidi co se posmívají mají před sebou dlouhou cestu, kdy si vysekají a nasekají hubičku natolik, že se jim tohle chování dvakrát tak vrátí. Prostě jsou to mladé duše, které ještě neví nic o životě, hloupoučké a povrchní, které prostě ještě nic nechápou a neberou život do hloubky, mají se ještě hodně co učit.

Samozřejmě nejsem úplně imunní vůči posměchu co si budeme povídat, jsem také jen člověk a i když mám svůj grif, stejně jsou věci, které nedokážu dobře snášet a to je třeba to, když se někdo vysmívá někomu kdo je mi blízký. V tu ránu se ve mně probudí oheň a chci dotyčného nejvíc ochránit a zastat se. Udělám to a když to nemůžu udělat, je mi to líto, protože nerada vidím jak se někomu koho mám ráda ubližuje a směje se mu, když má třeba problémy nebo něco špatného řeší. A ano v tu chvíli prostě bych nejraději vylískala toho posměváčka, protože to že se směje mě, na to už grif mám a neustále vylepšuji, ale to že se směje někomu mě blízkému to už mi dost vadí. Ale opět se stejně shodnu a dojdu k tomu, že ti lidé prostě tací jsou, znudění, bezpáteřní a nezkušení životem, že co můžete nejlíp udělat je ignorovat, utřít jednou rozumnou větou a držet si co největší odstup. Tací lidé nejsou kamarádi, ani blízcí přátelé, takové chování do rodiny, přátelství a lásky prostě nepatří. Výsměv a ponižování beru něco jako fyzické násilí, prostě nikomu by takhle nemělo být ubližováno a kdyby to šlo tak bych klidně posbírala všechny posměváčky světa a narvala je lvům, piraním a tygrům, klidně, ale to bohužel není v mých silách.

Proto pokud je to možné, setřete je jednou rozumnou větou bez hádek, ignorujte a dejte si od nich co největší odstup. Problémy, odvedená práce, vzhled, plat, překážky, rodinné problémy a já nevím co všechno řešíte a trápí vás to není nic za co by se vám měl někdo smát. Každý má problémy a starosti, každý něco řeší, kdo ne tak podle mě lže, protože nikdo nemáme ideál života. Ale smát se někomu za něco, že má nebo naopak nemá, nebo že to musel nějak vyřešit, to je zvěrstvo.

Zdroj obrázku: JATODOKAZU.CZ. Já to dokážu [online]. [cit. 18.3.2022]. Dostupný na WWW: https://www.jatodokazu.cz/psychicky-teror-pracovisti-ii-bossing/