Potřebovala jsem důvod…

Tak nějak, když už dlouho něco cítím, jak od srdce tak intuitivně tak si říkám, že je to tak správné. Je a to určitě.

Běhá mi tak hlavou spousty různých myšlenek o tom, zda si to nerozmyslet a zda je to ten správný tah v mém životě, zda to vůbec pomůže mě a mé třepetavé duši, klidné náladě, nerozhodné povaze a odhodlanému srdci.

Vždy tak trochu člověk pochybuje sám nad sebou a někdy, když mám mluvit sama za sebe tak nad svými plány, i když ty cítím intuitivně tak intenzivně, že si říkám, že se to mýlit ani nemůže.

Ano, už dlouho cítím takový svůj utajný malý plán, který dosavadně překope můj život a změní ho úplně naruby, ale tak co, je to plán, jako kterýkoliv jiný.

Nechci však, aby to bylo něco, co mi vydrží pouze chvíli a já pak nechci být donucena do toho, abych musela přilézt k tomu od koho utíkám. Nechci, aby mě ta situace a nepromakanost mého plánu dovedla k tomu, že bych dopadla ještě hůř a byla nešťastná.

Cítím, že ta změna je třeba, že to tak moc chci udělat, že moje srdce křičí po tom, že to tak chce, mé tělo už se připravuje na ten pomyslný skok a já se již vnitřně nemohu dočkat. Spíše jediné co v tom někdy brání je má hlava, která se bojí jen prostého neúspěchu, nebo toho, že by to vydrželo pouze chvíli.

Nechci ani aby to bylo jen únikové auto od situace, které mě pouze převeze ze situace, avšak problém mi to nevyřeší, nebo situaci mi to až tak nezmění.

Vlastně ve své podstatě na mém životě byste to nepoznali, že něco vůbec chystám, nebo že plánuji vůbec žít jinak. Vše je tak jak má být, žiji tak jak je pro mě zvykem, chovám se tak jako doposud, nic nenormálního nebo neobvyklého, jsem v pohodě, usmívám se a všude tvrdím jak spokojená jsem. Což ono to je pravda, nelžu, spokojená jsem, avšak mám své plány, které mě doufám dovedou od spokojenosti ke štěstí. Někdy přemýšlím nad tím zda to co zažívám je skutečně to štěstí, které jsem vždy v životě chtěla. Leckdy mi přijde, že vnitřně sama v sobě úplně spím a jsem otupená nad těmi všemi okolnostmi a lidmi.

Neustále v sobě nosit tyto vykřičníky, či věty, které Vám znějí v uších „Ono ho to přejde, nehádej se. Nech ho být, bude to lepší. Neber si nic osobně, neřeš to. Posílej to do pr**** všechno než tě to stačí naštvat. Měj trpělivost, on/ona to neví a nemůže vědět. Jsou pomalejší, nemůžou tak rychle chápat. Je prostě taková, neber si to osobně, nemůže za to. Nemůže za to, že se chová sobecky, jen myslí sama na sebe a chce být šťastná. Zkus to přejít a nebrat si to osobně, nehroť to, o nic nejde.“

Ehm, někdy si tak říkám, zda takových vět v mé hlavě není moc a zda vůbec mi z toho někdy ta hlava nepraskne.

Aneb, takový můj kurz sebeovládání. Avšak nemohu říct, že bych nebyla šťastná ve svém životě, jen bych ráda byla od srdce a otevřeně šťastná a nemusela si tohle všechno v hlavě neustále říkat a mohla jsem vypustit a jen prostě být. Neřešit, nemyslet na to zda jsem někoho urazila/neublížila, zda jsem se na někoho špatně nepodívala ta dotyčná se z toho už hroutí a hned si jde někomu, kdo mě nesnáší postěžovat.

Ten plán doufám, že by mě právě měl zbavit tohoto vnitřního spaní a té otupělosti, kterou zažívám, avšak je nutná, abych dokázala spokojeně žít v situaci ve které jsem. Ale není doživotní, díky Bohu, Vesmíru a andělům. Ta otupělost mi časem začala tak trochu vadit, připadala jsem si, jako kdyby mi v životě mělo být všechno jedno. Všechno šlo mimo mě a asi jsem začala být až moc velký flegmatik, avšak mohu říct, že čím víc mi bylo vše jedno tak tím víc mi vše vycházelo a začalo se dařit, což byl příjemný paradox.

Vlastně situace ve které nyní žiji nejeví žádné znaky toho, že by se něco mělo měnit, možná některé lidi to jen utvrzuje v tom, že to tak nadále chci, avšak ti lidé neví nic o tom, co vlastně chci, jen si domýšlejí na základě drbů a toho že se mě hanbí normálně a lidsky zeptat, co od života chci a co plánuji, proto si domýšlejí, avšak zajímá je to, jinak by si nedomýšleli.

Tak nějak potřebuji důvod k tomu, abych dokázala pro lidi, které to právě takhle bude zajímat nejvíce a budou mít tendenci si domýšlet tak zrovna pro takové lidi hledám nějaký přijatelný důvod, abych ukojila jejich touhu po poznání, informacích a po tom důvodu.

Jelikož můj pravý a skutečný důvod je ten, protože chci být opravdu od srdce šťastná a nemuset neustále se sebe-ovládat v tom co říct a neříct a komu co je dobré říct a neříct.

Asi tak. Líp bych to nevysvětlila, dělám to pro sebe, jelikož to tak cítím, nechci nikomu ubližovat a není to kvůli nikomu jinému než kvůli mně.

Potřebuji důvod, který by ukojil tyto dychtivé dušičky, které to právě nejvíce budou probírat a řešit a určitě si to hned vztáhnou osobně, přitom jich se to vůbec netýká, oni v tom nehrají v mém rozhodování žádnou roli.

Tak nějak hledám důvod proč přejít dál a přesunout se do další etapy mého života. Tak nějak společensky přijatelný důvod pro to, aby to lidé přijali dospěle, bez dramat, řešení, drbů a přešli to.

Ano, někdy prostě člověk potřebuje důvod, avšak ne pro sebe, ale pro ty ostatní, aby pochopili.

 

Zdroj obrázku: ABIDOR, Jen. BuzzFeed [online]. [cit. 20.7.2018]. Dostupný na WWW: https://www.buzzfeed.com/jenniferabidor/getaway-car-is-such-a-fucking-bop-and-i-need-to

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *