Pozdní stres

Stále se něco děje a je nějaká aktivita. Člověk nemá problém se připravit na to, co bude a co ho čeká a nemine. Na to, co je v plánu, co zvládne, ustojí a poradí si. To není problém. Nervozita, nebo nějaké strachy před tím, to není problém. Ono vše jednoho dne nějak bude a nějak to všechno proběhne a vždy dělá člověk nejlíp, jak umí v tu danou chvíli. I když třeba se do toho člověku nechce, ať už jsou to nějaké povinnosti, nebo nutné aktivity, které ne vždy člověka baví, ale i tak postaví se k tomu a zvládne to. Protože přeci není důvod to nezvládnout. Člověk zapojí vše co umí a zná a všechny své nejlepší způsoby, jak být nad věcí a všechny své duchovní pravdy se promítnou v hlavě a je to.

Obvykle to i dopadne líp, než jak si původně člověk představuje, obvykle je vážně ten průběh úplně fajn, nebo poklidný, takže člověk to zvládne levou zadní bez velkého problému.

A v konečné fázi je i na sebe hrdý, že to tak zvládnul, čekal to horší a ono ejhle bylo to prima. Hladký průběh a vše s noblesou a úspěšně, tak jak si to člověk přeje. Paráda.

A takhle to chodí, člověk takhle zvládne několik situací, které se zdají jako náročnější, nebo mimořádné, nebo je to něco, co se běžně denně neděje a neřeší. A člověk se na to připraví a zvládne to. Vyhecuje se, dobře se vyspí, obleče se pohodlně, promítne si všechny motivační věci do hlavy, věří si a jde do toho po hlavě, zvládne i přes to, že se mu do toho třeba nechce.

Jenže pak po takových několika událostech, které se stanou tak pak člověk přijde domů a je unaven. Spí velmi nekvalitně a budí se, vstává tedy brzy a svírá ho stres z toho všeho co zvládnul a co se událo. Přemýšlí o tom, není nic za co by se styděl, nebo co by se nevydařilo, to je ten paradox. Nic zlého, nebo vyloženě špatného se nestalo a přesto se takový člověk budí v noci a pak brzy ráno a je z toho rozrušený, malátný a motá se kudy chodí. A to prosím nemá žádnou kocovinu.

Avšak ten pocit a ty myšlenky jak lítají celé to ráno, co se vše odehrálo, co vše to obnášelo a ta tíha toho, co všechno člověk zařídil a jak se k tomu postavil a ta zátěž, která byla vyvinuta. V ten daný moment to tak člověk nepociťoval, že je to zátěž prostě to udělal, zařídil, postavil se tomu a byl rád, že to tak dělá i když to třeba byla povinnost.

Ale ten návrat myšlenkami na ten celý průběh, když se to člověku míhá před očima a vidí to, jako film, který vysílají. Působí to velice stresujícím dojmem a dá se říci, že člověka to svírá, všechen ten stres. Snaží se něco dělat, odvést pozornost a stále to běhá před očima. Přitom není důvod se na sebe zlobit, nebo si něco vyčítat, vše bylo provedeno a vyřešeno úspěšně, vše člověk zvládnul. Jen asi to všechno takhle s post stresem prožívá zpětně.

Je to zvláštní, ale někteří lidé to tak mají.

Každý se nervuje jinak, někdo před, hodně lidí při tom a někdo takhle zpětně. Nedává to sice žádný logický smysl, ale tak někdy lidská mysl funguje, že nedává smysl, pocity a emoce taky nedávají smysl, proč je cítíme, tak jak je cítíme. A i pragmatický člověk se takto může cítit a těžko se to vysvětluje.

Je to pocit, jako kdybyste to všechno co jste zvládli a prožili viděli před očima a viděli to jako velmi akční a psychologický film, který jen čekáte, kdy se hlavní postava zhroutí. Ona se v realitě nezhroutí, avšak připadá vám to tak, že ten tlak, který musí ustát a udržet se, že je asi neúprosný. Avšak to se zdá, jen v těch myšlenkách, který člověku běhají při té rekapitulaci té předchozí události, která proběhla.

Nic se zhroucením, nebo nezvládnutí situace to nemá nic společného. Jen je to zvláštní, jak někteří lidé si to prožívají zpětně, ačkoliv nic nepokazili a neudělali nic špatného při tom všem. Avšak asi to tak je, každý stres prožívá jinak a jinak intenzivně.

Já bych to nesoudila, každý je nějaký, jen mě tohle tak spontánně zaujalo, že mě to přimělo k článku. Přesnou inspiraci nebudu říkat, kdo to tak má, co a jaké události.

Avšak z mého úhlu pohledu je to asi post stresová reakce těla a člověka na to vše, co se odehrálo. Jako kdyby to člověk vše prožil úplně v klidu a bez úhonu a pak v klidu po tom všem si to mohl ještě jednou prožít, akorát z té horší stresovější části. Která samozřejmě vlivem časem se ztratí v mlze a člověka to nepoznamenává. Jen je to prostě takhle.

A jak si tím člověk pomáhá k úlevě, když tenhle stres doznívá? Popravdě nevím, nejspíše to odezní samo, přejde to, nevím, tak moc jsem se neptala.

Zdroj obrázku: PHDR. VÍT ČELIKOVSKÝ. Centrum Hladina [online]. [cit. 9.4.2021]. Dostupný na WWW: http://centrumhladina.cz/uzkostna-porucha-prace-s-klientem/