Práce, povolání a můj úhel pohledu 2. část

Jsem se tak nějak rozjela, že se mi vše do jednoho článku nevešlo. Tím chci navázat na předchozí článek.

Abych vysvětlila, jsem prostě takový držák, kam mě vezmou, tam se chytnu a nepustím jen tak, určitě ne zadarmo a bez boje.

A moje teorie a názory se mi potvrdily, tam kde pracuji. Po více jak 4 letech, když jsem tu začínala jako brigádnice původně na 14 dnů, kdy jsem se každý měsíc modlila o měsíční prodloužení smlouvy na dobu určito a přála si, aby mi to zas prodloužili o měsíc a další měsíc a další až nakonec na neurčito, to jsem byla nejšťastnější. Když jsem nastoupila jako náhrada za někoho, kdo šel „marodit“ a měl o mnoho pevnější pozici než já tehdy, já jako tehdejší myš, která byla ráda za to, že vůbec někde může být v tak super práci a se suprovou náplní. Nechápala jsem jak někdo může z tak dobré práce jít marodit a ještě si stěžovat, jak je traumatizován. Ale co už, každého individuální příběh životní.

A od té doby, co mám na neurčito, to byl jen dobrý začátek, pak to byl neustálý boj o ty nejhorší směny, které jsem schytávala, na všechno říkala ano na svůj úkor, každému vycházela vstříc a věřila tomu, že je to všechno dočasné a na chvíli, že už to pak nebude nutné. Lidi mě využívali, aby mohli být doma, vymýšleli si protože se jim nechtělo do práce, chodila jsem víkendy a svátky, uzpůsobovala jsem směny ze svého původního pracoviště, abych mohla jít pomáhat na druhé pracoviště. Bylo to někdy náročné, ale takhle to bylo, pořád jsem si nevěřila a myslela jsem si, že tahle pomoc je dočasná a že až budu potřebovat, tak mi také pomůžou. Samozřejmě nikdo nepomohl a i když jsem si řekla, tak nic prostě, s nikým nic nehnulo.

Pak jsem se dostala na další metu a to zaškolování nových lidí a už tehdy jsem si řekla, že asi je to se mnou dobrý, když můžu školit. Já si totiž do té doby nevěřila, že to sama zvládnu obstát a pracovat samostatně. O něco později jsem dostala na starost celou pobočku a tehdy tím, že to bylo na mě vše a věděla jsem, že se nemám na koho obrátit, nebo na koho to hodit, tak jsem se naučila si věřit a pocítila vnitřní klid v tom, že vím že když to udělám já, tak to bude v pořádku a nemusím se strachovat a nervovat zda to někdo jiný udělá. Všechno tohle celé byl můj boj o tom, abych si začala ve své práci věřit a svému postavení a svému slovu, abych upřednostnila sama sebe a nedávala před sebe ostatní. A tehdy, když já už neměla kam uhýbat mi to právě došlo, že se musím podívat na sebe a podle sebe jednat a rozhodovat se, protože už nemám kam komu uhnout, že jde o můj život a pokud se rozhodnu špatně, tak to ovlivní hlavně můj život a tyhle lidi, kterým jakože vyjdu vstříc tak neuvidím, tak mi to docvaklo, že nikdo z nich pro mě nic neudělal dobrého. A tehdy když jsem se já mohla rozhodnout, mi došlo, že vlastně mám nějaké slovo a i vážnější slovo než tihle všichni okolo, kteří furt jenom něco chtěli pro sebe, ale nekonali pro firmu nic extra.

Hodně mi to vše dalo, byly to všechno výborné zkušenosti pro mě osobně a pochopila jsem, že kdybych ve firmě nebyla tak dlouho, neměla bych možnost výběru a neměla bych takovou pozici, kterou mám a toho si vážím, že se mé názory potvrdily praxí.

Nikomu nic neberu a nevnucuji, rozhodně nejsem pro to, aby někdo v práci trpěl za každou cenu. Když člověk trpí a fakt tu práci nemá rád, ano ať práci změní, každý jsme jiný a cítíme to jinak. Avšak v mém případě to mám takhle a jsem pro to, vydržet a vypracovat se, protože pak získáš to, co fluktuací nezískáš. A o to mě jde, o pozici, sílu slova a rozhodnutí a dobré postavení, dobré prostředí ve kterém mě všichni znají.

Zdroj obrázku: CREATED BY: UNIPORTAL. fonetip.cz [online]. [cit. 3.2.2022]. Dostupný na WWW: https://www.fonetip.cz/barbie-prvni-povolani-p165895

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *