Práce, povolání a můj úhel pohledu

Vím, že lidé mají na práci, zaměstnání a povolání různé názory. Poslední dobou se velmi často setkávám s tím, že lidé a tentokrát zdůrazním všech věkových kategorií mají ten názor, že někde pracují a když se jim tam nelíbí, nebo jim někdo není po vůli, něco je tam špatně, nějaký problém, nebo se tam něco stane tak jdou ihned pryč a někam jinam. A začínají zas někde jinde od znovu a takhle to mění po velmi krátké době z mého pohledu – 1-2 roky, někdy i měsících a týdnech to ani nekomentuji. A je jim jedno, že zase začínají někde jinde, na spodní pozici a nic nemají, žádné bonusy, jubilea, prémie, odměny, prostě začínají zas někde jinde a od znovu.

A takhle to mají. Já se k tomu chci vyjádřit, protože jak to tak vidím a slyším, můj názor je velmi zastaralý a úzkostlivý na toto téma, jelikož téma práce a povolání beru velmi vážně ve svém životě. Beru to jako něco, co tvoří podstatnou část života a je dobré o tom vědět, kam člověk směřuje a jestli tak práce člověka naplňuje.

Tak pro začátek, jsem typ člověka, který když se pro nějakou práci rozhodne tak to bere na 5 a více let, že tam bude i kdyby to šlo tak klidně do důchodu. Nejsem rozhodně fluktuant, který by rád měnil práci po roce, nebo i kratší době. Jsem takový ten stálý typ, kterého najdete ve firmě, něco jako takový inventář firmy, který přežije leccos a stále tam bude smrdět. Takže mé rozhodnutí pro práci, která mě baví je trvalá a ideálně bych tam byla co nejdéle. Nerada měním práci, ačkoliv v osobním životě jsem vítač změn a ráda zkouším nové věci a seznamuji se, v pracovním životě nesnáším nové pracovní místo, když se musím zaškolovat já, když mi někdo radí poučuje a někdo mi vše ukazuje, když ze začátku nic nevím, dělám chyby, lidi si na mě ukazují a berou mě jako speciální exemplář, kterému se musí věnovat a samozřejmě to většinu lidí obtěžuje, nemám ráda nové prostředí které neznám a lidi které neznám a se kterými vím, že se tam budu dlouhou dobu střetávat a obvykle se mi i stane nějaký trapas, který se pak nelehko zapomíná v tom kolektivu. Nesnáším když někde začínám a člověk má jen čistý základ co se týče financí, nemá nárok na žádné jubilní, věrnostní a podobné odměny, nemá žádnou pozici ve firmě, slovo vaše nemá žádnou hodnotu, jste prostě klučík/děvečka který začíná a je tu pro všechno, odnesete nejhorší směny a všichni k vám tak přistupují, že se přeci máte co učit, tak to musíte vzít, máte zkušební dobu, musíte prostě fungovat i kdyby cokoliv a dlouhé měsíce trvá než se z téhle role vymaníte a vypracujete výš a než si něco víc dovolíte. Prostě tohle jsem vždy nesnášela a nesnáším to doposud. Ostatní pohovory na různé pozice to nesnáším úplně, protože se stejně člověk nic nedozví o pozici, jen vychvalovaný základ a jak je všechno všude super, všechny informace jsou pouze orientační o reálné práci se dozvíte až zkušenostmi, ale tak to je to nejmenší na tom všem co by mi vadilo. Letité zkušenosti se prostě nemůžou vejít do jednoho 30 minutového pohovoru.

Tudíž z toho plyne, že prostě nerada měním práci a jsem toho názoru, že všude jsou problémy, že nikde jinde není najednou „tráva zelenější“. Můžeš si získat lepší lokalitu – dojíždění – nedojíždění, o trochu lepší plat ale ne o moc, vesměs to bude podobné, lepší název firmy, možná lepší v tom když tam někoho v té firmě znáš a máš spojence. Jinak prostě tím až tak nezískáš a zas začínáš nově na pozici ze které se musíš vypracovat výš a výš a až pak teprve tvoje slovo a výplata za něco stojí. A berou tě vážně. Ale jak začínáš tak si prostě kuře, kterého oškubou jak na volném čase, chodíš totiž do práce ty nejhorší směny, protože těch starým kohoutům, kteří jsou tam 10 a více let se jim hodí si vzít volno, když zrovna potřebují a ty jen tak nemůžeš říct ne, když si nový. A plat ten máš prostě čistý základ bez nějakých odměn a výhod, nemáš takový plat jako člověk, který je tam právě 10 a více let.

Prostě jsem držák, který prostě když nemusí a nevyžaduje to nějaká šílená dramatická krachující situace (krach firmy, nebo nucené propouštění) tak prostě práci neměním a raději seberu všechnu kuráž a síly a zvládnu to. Protože si vzpomenu, že tu práci mám ráda a vzpomenu si jaké by to bylo zas jít někam na pohovor a začínat někde od nuly a cítit se zas jako ta nula a to nechci. Tak radši zatnu a jdu do těch překážek, protože ono skoro nikdy není klid, pořád se něco děje a řeší a vedoucí skoro pořád něčím vyhrožuje a běduje, jenže si myslím, že to je podobné všude prostě. Když se zeptáš, ohlédneš a zjistíš, tak fajn, někde třeba mají větší pohodu, ale zas je to na úkor něčeho jiného v čem třeba ty máš výhodu nad nimi, ale zlato se jinde za nic nedělání fakt nekoná. Všude je něco, všude jsou nějaké mínus a je to jen o tom si vybrat to nejmenší zlo a tam se uchytit a nepustit knotu a budovat a budovat. Když si někde hodně let tak máš větší pravděpodobnost se i vypracovat na lepší pozici v rámci firmy a můžeš se mít lépe, nemusíš přeci na té základní pozici být na pořád. Máš vyšší šanci na povýšení, než někdo cizí z inzerátu. A tak to prostě je.

Ano, asi to beru postaru, ale takhle to mám od malinka v sobě, rozhodnout se pro práci a tam vydržet co to jde, pokud mě vyloženě násilím nevyhodí ven na ulici.

Zdroj obrázku: LANDSMAN, Dominik. g.cz [online]. [cit. 28.1.2022]. Dostupný na WWW: https://g.cz/6-duvodu-proc-se-tesit-kazdy-den-do-prace/