Prázdné, suché chování

Když poznáváte člověk tak to není jen o jednom setkání, nebo pár zprávách o tom, co a jak se má. Takhle nezjistíte téměř nic, poznávání je dlouhodobý proces, klidně i několikaletý, či celoživotní. Člověka poznáváte právě tím, že s ním něco zažijete, že ho vidíte reagovat v různých situacích a že s ním nějaké okamžiky sdílíte, tak se poznává člověk. Není to jen o zprávách, anebo o telefonování, tak moc člověka nepoznáte. Poznáte jen to, co Vám dovolí znát.

To, jak člověk reaguje a jak se projevuje tak ukazuje o tom, jaký ten člověk je a díky tomu si o tom člověku můžete udělat názor a zvolit přístup a chování, jak k němu přistupovat.

Samozřejmě, když se člověk projeví zle tak si o něm uděláte názor takový a makový a když se člověk projeví laskavě tak si také o něm urobíte názor takový a makový. Zjednodušeně popsáno.

Však když se člověk nijak neprojeví, tak vlastně nelze nic o takovém člověku říct. Když se nesvěřuje, tají, neprojevuje se, chová se suše a vlastně na nic názor nepoví, pro nic se nenadchne, jen něco, či někoho poslouchá a vlastně ani se nerozhoduje sám za sebe, domluva je všelijaká tatarská, ale to by se dalo zkousnout, avšak vlastně ani nemůžete říct, že Vás takový člověk naštval. Protože nenaštval, ale nemůžete říct, že na něj máte názor, protože vlastně jaký názor? Na něco, co je prázdné a neprojevující se?

Mlčení, jednoduché hovory, otázky, žádné optání a vlastně žádné zážitky, nic osobního, nechtít se svěřit, tak z čeho vlastně usuzovat, že toho člověka znáte? Když se nechce otevřít a nechce sdílet s Vámi?

Upřímně já ani nemůžu říct, že by mě tohle štvalo, protože neštve, jen je to takové prázdné a chybí takovému člověku to pro co bych si ho pamatovala, nebo čím by mě zaujmul, nebo díky čemu bych věděla jak k němu přistupovat. Takhle nevím a můžu tápat ještě dlouhou dobu. Pro mě je tohle málo o člověku vědět, přijde mi to takové suché, strohé, jak pro cizího, nic specifického, nic konkrétního. Nic pro co bych si toho člověla oblíbila, ale ani znechutila. Prostě nic.

Jak tak čtete mé články za ta léta tak jistě víte, že sem tam píšu pozitivně, pak zas negativně o lidech, právě dle toho, jak se ke mně zachovali a co ve mně zanechali. Avšak pořád to bylo lepší jak jedno tak druhé, protože ti lidé ve mně aspoň něco zanechali a byli sví, projevili se, ukázali se, ať už pozitivně nebo negativně, ale byl tam nějaký projev jejich chování a povahy. Já tak mohla si je oblíbit, anebo mě naštval, či i jiné způsoby. Ale něco to ve mně zanechalo, nějakým způsobem jsem je poznala.

V tomto případě cítím jen bílou stěnu, která je stále stejná, ve mně to nic nezanechává. Je mi to až trapné uznat a rozhodně nechci si stěžovat, ale ve mně to nenechalo absolutně nic, nevím co si myslet, nevím jak jednat, nevím co to je za způsoby, nevím prostě, cítím prázdno, jako kdyby ten člověk byl prázdná nádoba, která vlastně buď skrývá svou náplň, anebo žádnou nemá.

Je to zvláštní, jak si máte někoho oblíbit, když vlastně se Vám ukázat ani nechce?

Jak se můžete na někoho naštvat, když vlastně ani nemáte za co? Ten člověk mi vlastně nic neprovedl, neudělal, vůbec nic, já ani nemám důvod si tu vylévat srdce, protože není z čeho, avšak tápu a tápu co s tím.

Jestli to jen tak přejít a radši ani to nebrat v potaz, anebo se snažit člověka stále i přes tohle všechno rozpovídat?

Bůh ví, možná mi andělé a Vesmír napoví, ale netuším.

Ale je pravdou, že díky tomuto prožitku a uvědomění jsem pochopila, jak je důležité se umět projevovat a že by se člověk sám za sebe a za to co cítí neměl stydět. Protože právě pro to, že to dělá člověka člověkem dělá to Vás to kým jste.

A to je právě to nádherné na lidech.

Když to takhle někdo neukazuje, stydí se, nebo je tak prázdný, tak je to takové neslané, nemastné, nenadchne a ani neurazí.

Neodsuzuji a ani si nestěžuji, jen musím zmínit ten fakt, že velmi obtížně si na toho člověka někdy vzpomenu, když vlastně ani nemám nic na co bych si mohla pamatovat, nebo díky čemu si jej zapamatovat. Je to vlažné a prázdné, nijaké.

Neubližuje mi to, nenaštvává mě to, ani nemám potřebu se s tím nikde svěřovat, nejsem zklamaná, nejsem zarmoucená a ani smutná, jen prostě z toho necítím nic, jako kdyby mě to celé míjelo a tímhle článkem si to je potvrzuji. Jak to tak píšu, tak mi to dalo možná jen to uvědomění toho, že je vždy dobré se projevovat, že to dělá Vás vámi a nic víc. Jen tohle sebepoznání mi to dalo a za to děkuji. Víc tak nějak ne, nebo nevím, ani nemám důvod na to myslet. Protože mi to nic víc nedalo, nebaví mě to a ani mě to nezaujalo abych na to den co den myslela a přemýšlela nad tím jako nad skrytým smyslem, nepřimělo mě to se o to zajímat a nepřimělo mě to k tomu, aby mě to bavilo. Prostě mě to míjí tak jako lidi, které potkávám na ulici a neznám je, prostě mě to přechází a já jdu dál a tak to je.

Rozhodně vím, že i kdyby se mi zas někdo někdy v životě vysmíval za city, nebo za mé pocity tak vím, že se za ně nikdy stydět nebudu, stydět by se měl právě ten, kdo se vysmívá, protože ten kdo se citům a emocím vysmívá tak ten/ta se jich ve skrytu duše bojí. Výsměch je pro takového člověka jen obranou.

Zdroj obrázku: CRAZYASSHOLE. steemit [online]. [cit. 26.4.2019]. Dostupný na WWW: https://steemit.com/polish/@crazyasshole/suchar-dnia-4-93476cc8008ae

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *