Přestáváme si mít co říct…

Postupem života jsem ve svém životě vystřídala hodně lidí se kterými jsem se bavila, nebo bavím. Beru to tak, že lidi odcházejí a přicházejí do života, je to koloběh, který stále koluje.

Jen ti nejbližší mi zůstali v životě několik let a já vím, že to jsou ti praví lidé se kterými je mi skvěle a jsou to lidi typu „moje krevní skupina“.

Je to prostě tak, někteří lidé jen Váš život navštíví a zas odejdou, ale navždy Vás to změní, nebo Vám to něco dá do života. Někteří s Vámi jdou neustále cestou životem a doprovázejí Vás dlouhou dobu.

Pak jsou tu také lidi se kterými jste kráčeli dlouhou dobu životem a byli jste si skvělým parťákem, kamarádem a oporou v životě, však po tak dlouhé době už se cesty pomalu rozpadají a odumírá společné pouto a společná řeč.

Možná je to tím právěže se tak dobře znáte, nebo tím, že jste se za tu dobu změnili všichni, nebo prostě jen tím, že se on/a rozhodla pro něco jiného v životě.

Anebo, že ten člověk má už to své a Vy už toho součástí nejste a nechce Vás, abyste byli jeho/jejím součástí. I to je možné, prostě si nějaký důvod dosaďte, já to dosadím tím, že se ten člověk rozhodl pro něco jíného v životě a chce mít jen to svoje.

Když ten člověk se na něco zaměří takto v životě tak obvykle už sám sebe i svůj život vidí jinak a jde jiným směrem než kterým jste doposud kráčeli spolu.

Ono chvíli trvá než to přijmete tak, jak to je, to chce čas a velkou dávku nadhledu a lásky k pochopení.

Však, když to přijmete a pochopíte. A chcete znovu navázat přátelství a konverzaci s tím člověkem a bavit se, aspoň provozně, aby to nějak bylo. Ale ono postupně zjišťujete, že o čem se vlastně bavit, že už není to společné, ta společná řeč a to co dříve fungovalo a pojilo tak už není.

Vlastně zjistíte, že už ani nemáte chuť se s něčím svěřovat, něco sdělovat a něco nového prozrazovat, jelikož už jste každý někde jinde a už vlastně postupně přestáváte chtít se bavit a sdělovat si všechno.

Ano, nějak ten kontakt udržovat tak, že jste k tomu člověku slušní, s respektem, tolerancí a chováte se dobře, avšak už to není tak hluboké pouto jako bývávalo, už je to jiné a Vy jste možná i tak trochu rádi, že to tak je, jelikož trápit se pro nepochopení, nebo pro to, že se Vám ten člověk vysměje, to je snad lepší neříkat nic a nesdělovat nic. Svěřit se blízkým, nebo někomu jinému, kdo vstoupí do Vašeho života a raději žít takhle, protože tam víte, že se emoce nosí a že jsou to dobré aspekty lidského života.

Nemá smysl se svěřovat tam, kde se emoce nenosí, nebo se to bere jako největší potupa. Anebo když prostě vidíte a cítíte jak od srdíčka tak intuitivně, že nemá cenu se již víc bavit, jelikož by to nemělo smysl a nepřineslo by to nic dobrého do života, jen možná tak výčitky, trápení a zpytování svědomí proč jste se tomu člověku zas tolik otevřeli, že teď toho zneužije a co zas rozdrbe dál po lidech.

Má to vůbec cenu, má to hodnotu, je to pro můj život tak důležité? Takovou otázku si kladu a přicházím na to, že to není důležité a že se již takhle dobrovolně vlastním hloupým rozhodnutím a činem trápit nechci a raději přijmu ten fakt, že jsem si s tím člověkem přestala rozumět, že život naše cesty rozdělil a jde to dál.

Nemá cenu jít do hloubky, když o to ten druhý nestojí, anebo to chce jen vědět pro případ vlastní drbačské povahy, nebo pro svou zvědavost se o Vaše niterné info obohatit.

To je lepší se svěřit někomu jinému, kde víte že pochopení najdete a že ty informace nechce zneužít pro svůj nějaký prospěch, což je rozhodně lepší, člověk se takhle cítí víc člověkem a v bezpečí.

Nemá hodnotu pro mě se svěřovat a bavit hloubš s někým s kým už to pouto dávno není, utichlo a každý si už žijeme jinak. Nemá to význam a nepřinese to do života nic dobrého, aspoň tedy pro mě ne.

A opravdu nemám zájem se vracet tam, kde jsem již několikrát zklamaná odcházela. Anebo tam, kde stejně budu nepochopena a budu za tu zlou, nejhorší, nebo trapnou. Beru to tak, jak to je, tam kde už není pochopení a o čem se bavit, tam to prostě vymřelo a už to může fungovat pouze provozně a slušně, avšak už ne tak hluboce jak to bylo.

Mrtvolu prostě neoživíte, ačkoliv se snažíte.Některé věci je prostě lepší přijmout a než se stavět na hlavu a pokusit se vzkřísit nemožné, je lepší se s tím smířit a žít dál životem, žít si podle sebe a toho jak si přejete.

Nemá ani smysl se snažit navazovat témata v konverzaci takové o kterém buď nemáte co říct, anebo Vás nezajímá se o tom bavit, jelikož jsou to pro Vás hovadiny, nebo věci které řešit nechcete, jelikož se na nich stejně nic nevyřeší.

Nebo je to jen omílání negativních věcí dokola, které stejně nemají řešení a jen se řeší, aby se někdo mohl litovat, nebo si měl na co stěžovat. Tak ať si stěžuje a omílá a řeší a bůh ví cosi, ale beze mě. Pro mě jsou takové řeči nepodstatné do života. Stejně co s tím můžu, jen vyslechnout, odkývat, možná se vyjádřit názorem, pokud mi to ten člověk povolí a to je tak všechno, stejně to za něj nevyřeším, neudělám a nepomůžu od bolesti na dušiččce.

Už se nechci zahlcovat věcmi, které já osobně neřeším a nikam nevedou a jsou bez řešení. Nic ve zlém proti nikomu, ale vždy se zaměřuji na řešení, aby to někam vedlo, když nevede tak je to o ničem a podporovat někoho v sebelítosti, anebo aby si hojil na mě ego, nebudu.

Co si o tématu myslíte Vy?

 

Zdroj obrázku: ANDYGARCIA666. deviantart.com [online]. [cit. 17.8.2018]. Dostupný na WWW: https://www.deviantart.com/andygarcia666/art/Lost-in-my-Solitude-338985446

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *