Přímo a rovnou

Přímá konverzace, přímá otázka a přímá odpověď na to, co se dotyčný/á ptá, nebo ptám. Upřímně řečeno to, co si myslím. Je to tak těžké?

Když něco chci, zeptám se, ozvu se a rovnou nabídnu, nebo navrhnu? Když něco nechci tak ne, že přestanu odepisovat, avšak rovnou dám najevo, že si to představuji jinak a že takhle, jak je to navrhované to nepůjde, nebo to tak nechci.

Kurník, je to fakt tak těžké?

Když chcete, aby někdo někam šel, nebo se s Vámi sešel tak je dobré se ho zeptat přímo a ne dělat obličku, zda by nešel tam a tam a hodit to takhle na něj.

Anebo čekat, že to ten člověk pochopí a domyslí si to, že Vy když někde jste tak tam hned automaticky poletí. Ne, takhle to prostě nefunguje. Aspoň u mě ne.

Jsem člověk a nejsem domýšlivý robot, nebo paranoidní jedinec, který by si veškeré myšlenkové pochody a úmysly ostatních lidí hned vztáhnul, nebo odhadnul. Nejsem věštkyně, ačkoliv jsem v dávné minulosti tuto práci dělala, tak ani náplní věštkyně není odhadnout doprodrobna, kdo co jak myslí a dle toho se zařídí. A už vůbec není mým posláním a povinností si domýšlet, kdo co jak myslel a jak jaký náznak byl na mě myšlený.

Upřímně, já jsem na nějaké náznany opravdu tupá a nedojde mi, jak to někteří lidé myslí. Ne, nedomýšlím si, protože uvažuji jednoduše. Kdo, co mi řekne a na to reagujji, nebo dle toho uvážím, co a jak.

Možná je to zvláštní, že já jako žena na náznaky nejsem a jde to tuplem mimo mě. Protože je obecně známo, že ženy komunikují převážně přes náznaky, ale mě to nějak minulo.

A když už si mám o něčem, či někom udělat názor tak z činů a z toho, jak se ten člověk ke mně chová a jak komunikuje. Z náznaků, které přehlédnu, nebo nepochopím „vařit vodu“ nebudu. Nevím, co na tom lidé mají, místo toho, aby si to řekli napřímo a ušetřili si čas, nervy a tak nějak všechno přemýšlení o tom všem, tak se radši schovají a naznačují si. Neumí se druhého na něco zeptat, neumí se pozvat na setkání, neumí se vyjádřit, neumí vyjádřit tomu druhému co si o něm myslí a co k němu cítí, neumí prostě. Radši to nějak zakamuflují, aby se tomu vyhnuli a přitom nevím, co je na tom tak kousavého, proč do toho lidi nechtějí jít. Nevím.

Přitom napřímo je to mnohem lepší, ušetří se spoustu domněnek, přemýšlení, času a nervů, protože je to jasně dané, jasně řečené a můžete už dle toho se zařídit, odpovědět, reagovat.

Něco jiného je, když člověk potřebuje čas na rozmyšlenou, nebo když neví, jak hned zareagovat, to chápu, stát se to může, člověk nemůže být vždy připraven. Je to pro mě stále víc pochopitelnější než ty náznaky.

A jako paradoxně zrovna já přitahuji do svého života lidi, kteří komunikují pomocí náznaků. Zákon schválnosti asi, že?

Spíše nějaké mé učení od života, které mám pochopit a s těmito lidmi se naučit pracovat, i když mi to dokáže pít krev neskutečným způsobem.

Dokáže mě to zklamat, rozmrzet, otrávit náladu, zničit snahu a totálně oddělat veškeré nadšení, když narazím na někoho, kdo mi to neumí říct, ale naznačuje mi a furt mi něco naznačuje, ale neřekne mi to prostě. Někdy se tomu směju, když je to fakt vtipné a o nic mi nejde. Například, když člověk výrazně starší než já se všude prezentuje, jak je strašně dospělej a jak je nad věcí a vše umí a zná a pak když po něm chci konkrétní odpověď ano-ne, tak koktá a naznačí, že neví a že to vědět nemůže a pak že radši ne, přitom pohledem škemrá po odpovědi ano. Vtipné, tomu se směji, jelikož na to nemám co víc říct, toho člověka ke štěstí nepotřebuji, proto se tím jen pobavím a jdu dál.

Horší je, když s tím člověkem nějak komunikovat musím třeba z hlediska práce, nebo rodiny, to je pak větší oříšek, protože tam se z toho nemůže člověk jen tak vymanit a tak nějak Vás to nutí s tím člověkem komunikovat. To mi pak přijde v tomto případě jako komedie a hraní si na Toma a Jerryho, v podání já jsem Tom a ti ostatní jsou Jerry v několika četném podání. Já se jako Tom pídím po odpovědích, nebo se jasně zeptám a oni obkličkami, aby mě mohli nějak obelstít tak se mi vyhýbají, pak zas komunikují, no každopádně v tom hraje roli vypočítavost a takhle to chodí. Já si pak připadám, jako hlupák, který vždy dopadne nějak blbě, nebo z toho vzejde blbě, ostatně jako Tom v té pohádce taky. A takhle to prostě chodí, vždy mě nějak oběhnou, obelstí a jsou vysmátí, přitom to dělají jen kvůli sobě, já jsem jim jedno. A když je náhodou načapu při té lsti, tak se ještě urazí, že proč je vlastně načapu při lsti, že oprávněně obelstívají mě i další lidi. To je pak úroveň…. nestačím se divit. Facku na probrání by to chtělo, ačkoliv lidi nebiji a nepodporuji násilí, ale tady by ta výchovná fakt sedla.

V osobním životě si sice může člověk zvolit, koho do svého života pozve, avšak když máte rádi někoho, kdo opět komunikuje náznaky tak si říkám, že to už je zákon schválnosti na n-tou a život si ze mě dělá šprýmy. A že jako fakt se musím od těchto lidí hodně co učit, proto mi je život sesílá i do osobního života. A tam je to učení o to citlivější a osobitější. Jenže prostě je to tak a co máte dělat s člověkem, koho máte rádi, ale vlastně mu nerozumíte, protože náznaky je pro mě něco jako španělská vesnice a ztrácím se v tom. Já pro takového člověka jsem jako chodící nebezpečí, které může odhalit jejich úmysly a proto se mi straní a vykoukne, jen když „je bezpečno“. Někdy mi to připadá, jako divadelní hra aneb jak se pochopit a jak pochopit to, co ten druhý chce říct, ale neřekne to. Šaškárna prostě. Místo toho, aby si to dva lidi, kteří se mají rádi normálně řekli „hej prostě mám tě ráda,mám tě rád, chci s tebou trávit volný čas a jít společně jedním směrem v životě.“ Ne prostě to by to nebyli lidé, aby to neudělali složitě. Ono takhle si to říct, by to bylo moc jednoduché a tak proto to lidé udělají složitě a neřeknou si to vůbec, chovají se k sobě, jako kdyby to tak bylo, ale neřeknou si to. Pak jeden z nich trpí, protože ten se vyslovil, ale nedostal odpověď a ten druhý se nevysloví, protože ….. vlastně ani nevím proč. A takhle to dopadá, spoustu lidí se pak má rádo hodně a nejsou spolu a pak jsou spolu lidé, kteří se nemají rádi. A co to je tohle za logiku?

Není v tom žádná, jen si zvyknout na to, že vztahy nejsou logické a radši se jdu honem honem učit od někoho, kdo „náznakářům“ rozumí, aby mě zasvětil a vysvětlil co jednotlivé chování znamená a co tím kdo myslel, jinak se totiž nechytám :-).

Zdroj obrázku: VTIPOGRAM. vtipogram [online]. [cit. 14.6.2019]. Dostupný na WWW: http://vtipogram.cz/media/tohle-taky-nechapu

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.