Ti nejbližší lidé v našich životech obvykle bývají ti nejskromnější. Nepotřebují denně slyšet chválu, jak moc pro nás znamenají, jim stačí přítomnost nás samotných, stejně tak oni pro nás.
Nepotřebujeme být denně ubezpečování o přátelství, či lásce, stačí pouhá přítomnost toho člověka. A víme o sobě, že jsme a budeme tu jeden pro druhého.
Upřímně v mém životě hodně lidí si lásku vynucovalo a chtělo, abych denně dokazovala a denně dávala najevo, co pro mě znamenají. Ok, ale můj způsob dokazování jaksi nepochopili a proto i z mého života odešli. Bohužel, bohudík.
Myslím si, že lidé, kteří neustále chtějí dokazovat lásku a city jsou lidé, kteří si nevěří a svým způsobem sobci. Což trochu zní jako ironie, že? Takové ty typy lidí, kteří potřebují neustálou chválu, pozornost a chovají se jak malé děti :). Už víte? Jistě někoho takového znáte. Takových lidí je jak spadáno :). – nebudu používat vulgární výraz. 😀
Popravdě jsou to pro mě sobecké „oběti“, které se nemají rádi a tak se nalepí na lidi a vyžadují po nich neustálé důkazy lásky, ale je to celé k ničemu, protože pokud nevěří sami sobě, tak ani utvrzování jim nepřinese uspokojení časem.
Co vím a mám zkušenost tak ti nejbližší lidé obvykle byli ti nejskromnější. Když jsem jim řekla, že je mám ráda, nebo že je miluji, brali to jako velice vstřícné gesto, některé to až dojalo, ale mělo to celé své kouzlo. Nežádali více, nevynucovali si.
Ukážu příklad na své nejbližší kamarádce, je tichá, je svá, ale přes to, se na ni můžu vždy spolehnout. Nemusíme se denně vítat objetím, nemusíme si říkat „best friends forever“ a líbat se na každém příležitosti, stačí nám, že kdykoliv se vzájemně ozveme, můžeme se na sebe spolehnout 🙂 a to je to krásné, upřímné a nenucené.
Tohle je tak přitažlivé pro mě, to je tak nádherné, to je důvod, proč mě vždy přitahovali a přitahují lidi, kteří jsou skromní, introverti, spravedliví a jsou svým způsobem outsideři. Ti, kteří se nepotřebují vším chlubit okolí, nepotřebují často vystavovat své společné fotky na sociálních sítích, psát si přeslazené zprávy, které jsou stejně o ničem, když ten člověk pak stejně vás vymění za někoho jiného a s vámi se už nebude bavit.
Lepší solidnost, klid a spolehlivost na člověku, který nežádá moc, ale za to víte, že jste přáteli v srdcích a je to přátelství do života. Nikoliv na měsíc.
Nenávidím chlubivost a pózy, je to neupřímné a prázdné. To co je skutečné nemusí být vždy viditelné, nemusí být vždy od pohledu jasné. To ví jen ti dva nejlépe.
Čím jsem starší tím víc nacházím souznění s lidmi, kteří toho moc nežádají a žijí spíše sami pro sebe. Nacházím i tak klid sama v sobě.
Jaký na to máte názor Vy?
Zdroj obrázku: CESTA LÁSKY. Duhové nebe [online]. [cit. 7.3.2015]. Dostupný na WWW: http://duhovenebe.blog.cz/1302/laska-prava-cista-bezpodminecna
Vlasy
Více informací 
Více informací 
Více informací na
Více informací na.
Skromnost není dobrá vlastnost člověka.
Pokora je správně !!!
Pokud je někdo skromný,nikdy se o něm nikdo nedoví.
Největší osobnosti nikdy nebyly skromné,měli pokoru.
A to je obrovský rozdíl.
Skromný člověk se nikdy nebude snažit v životě něco dokázat,
protože upřednostňuje místo sebe druhé.
Pokorný člověk na druhou stranu může být velice úspěšný,a přesto nemá „nemoc zvednutých rypáků“. Ví totiž,že pokud nebude pokorný,může o všechno co má kdykoli přijít. 😉
Je to můj názor,nemusíte se mnou souhlasit,přesto si myslím,že to je pravda. 🙂 Ať se vám daří.
Nemyslím, že by skromnost byla špatnou vlastností, cítím to trochu jinak, ale jak jsem ten článek četl, první, co mi napadlo bylo, kolik „skromných“ lidí jsem poznal, jenže jakmile lehce přišli k penězům, bylo po skromnosti a byli z nich lidé úplně jiní. Těch, co i po získání bohatství zůstalo skromných je zas bohužel jen hrstka. Ta pokora je asi vážně více, musím dát paní Blance za pravdu.
Ani pokora… záleží na tom, jaký člověk je, jestli má nějaké pevné vnitřní hodnoty nebo ne. Když se někdo začne chovat blbě v okamžiku, kdy přijde k penězům, byl hajzl už předtím. Peníze nikoho nekazí, jen umocní určité sklony a umožňují člověku je více projevit navenek.