Proč je zbytečné sebezapírat sám sebe

Po určité době a určitém obdobím v mém životě jsem se zařekla, že popřu část sama sebe, kvůli tomu, aby ostatní lidé byli šťastnější a aby lidé kolem mě na mě měli dobrý názor a měli o mě dobré mínění a měla společenské postavení.

Nějakou dobu se mi to dařilo, byla jsem i na sebe celkem pyšná, že to dokáži, že dokáži svou temnou stránku popřít a nebýt tím, co ve mně je.

Však jednoho dne jsem se sešla s člověkem z minulosti, kterého jsem měla a mám stále moc ráda a s kterým mám velice dobré vzpomínky.

Strávila jsem s tím člověkem odpoledne a za tu dobu ve mně probudil ten člověk mě samotnou, připomněl mi kdo vlastně jsem. A dal mi najevo, že to jak se takto prezentuji, nebo se chovám nejsem já.

A ukázal mi to, co vlastně se mu na mě líbí to proč vlastně jsem bývala tím kým jsem byla. A co na mě bylo vlastně hezké, byť to někdo odsuzoval a byť to třeba někdo na mě nesnášel. Avšak uvědomila jsem si, že právě tento blízký člověk to na mě měl rád.

A přiznal se, že díky mě, že jsem byla taková jaká jsem byla tak i v něm jsem to probudila a je za to nesmírně rád, že by nikdy duchovně nepokročil beze mě.

Byla a je to pro mě nesmírná pocta.

Přemýšlela jsem nad tím dál, následující dni a uvědomila jsem si, že jsem dělala chybu, že jsem se snažila na sobě něco popřít, protože ta vlastnost ke mně neodmyslitelně patřila a tvořilo to mou osobnost.

Uvědomila jsem si vlastní hloupost počínání v tom, že popřít něco v sobě prostě nelze a člověk by to měl naučit se s tím žít, byť to není třeba pozitivní vlastnost, ale je to vlastnost a každý není dokonalý. Všichni máme chyby a nějaké ty negativní vlastnosti. Každý je má.

Chtěla jsem to v sobě popřít z důvodu ostatních lidí, ale sama v sobě jsem to nechtěla, protože byla má součást, jen kvůli lidem. A měnit se kvůli lidem stojí za prd.

Když už se měnit tak kvůli sobě, kvůli svému přesvědčení a svému názoru, bez ohledu na lidi. Lidi ať se s tím naučí žít a přijmout to, však i Vy musíte přijmout jejich chování a jejich výstřelky.

Jste jen člověk s nedokonalostmi, které Vás tvoří. I když máte v sobě i třeba „démona“, který může v každém dřímat. O démonech, kteří žijí v nás

Vždy jsem to radila lidem, aby byli hlavně sami sebou a přijmuli sami sebe tací jací jsou a u sebe se dopustím takové chyby. Nu bylo to pro mě probuzení a uvědomění a již nechci se vracet k tomu, že bych popírala sama sebe.

Je to něco jako byste žili, avšak váš život poztrácel smysl a vnitřní náplň, palivo, to co je na tom životu to chutné. A takový život žít nechci, to raději budu za tu špatnou, avšak budu si ten život užívat a budu sama sebou, než svatá a všemi uznávaná, ale bez vnitřního života a život v sebezapření.

Ano, párkrát v životě jsem radila jistým lidem, aby sebezapřeli své city a dělali, jako že ty city neexistují, jsem si toho vědoma. Však později mi dali všichni za pravdu to, že takhle to nejde, že to je ještě horší než bojovat o něco a neuspět. I já si uvědomila jakou hloupost jsem kdysi poradila. Sebezapřít už určitě ne, to není pak život, to je život v rozumu a morálce, avšak ne život takový, který by dle mého stálo za to žít.

Avšak nechci tím nikoho odsuzovat za sebezapření, každý na to má svůj názor a to je v pořádku.

Jaký na to máte názor Vy? Sebezapřeli byste sami sebe? Anebo nikdy?

Zdroj obrázku: INTEGRITY LIFE. integritylife.org/ [online]. [cit. 25.3.2016]. Dostupný na WWW: http://www.integritylife.org/event/sam-uprostred-davu