Proč jsem to urobila?

Otázku „Proč jsi to udělala?“ „Proč to děláš?“ Jsem slýchala už jako malá, vždy když jsem provedla něco, co se někomu nelíbilo a byly hned vyčítavé otázky proč to vlastně dělám, nebo proč jsem to udělala. Vždy po takové otázce jsem se cítila jako nějaký zločinec, který provedl Bůh ví co. Protože takové otázky se obvykle kladou zločincům v kriminálkách, když spáchali zločin a oni se jich ptají, proč to urobili a zda toho litují.

Proto jsem z těchto otázek měla zlý pocit a nesnášela jsem je, bylo to na můj vkus až příliš srdceryvné a mělo to podkopávat sebevědomí o tom činu.

Ano, když mi někdo tuto otázku položí i nyní v dospělosti tak ve mně zavrní ten zlý pocit, že jsem provedla něco špatného a že budu za to potrestána. Ale už se s tím vypořádám snáze než v dětství, či dospívání.

Proto tak oceňuji, když se lidi touto otázku mě neptají, asi tak.

Navíc mi přijde, že to je trochu z cesty se takhle ptát, nesedím ve vězení, tudíž ten čin nebyl tak šílený a nelegální, proto se „proč“ ptát nemusíte nikdo. Prostě jsem ke svému jednání měla důvod, cítila jsem to tak a cítila jsem, že je to tak nejsprávnější toto urobit v mém životě.

Co bych víc měla sdělit na obhajobu? Není třeba.

Kdo bude chtít, stejně se bude ptát a já budu stejně pitomě to samé odpovídat, nic víc se nedozví. Někomu tato odpověď bude stačit a pochopí, jak to je.

Ano, představte si že jsem ten čin fakt urobila a nic si z toho nedělám, protože jsem to tak urobit chtěla. Nevím, proč lidi stále chtějí mít nad mými volbami a rozhodnutími kontrolu a chtějí mi asi do všeho zasahovat, netuším.

Však já se taky každého na potkání neptám na to „proč“. Prostě to urobil ten člověk no a co, tak to tak prostě je a přijímám to tak, jak to je.

Pokud neřekne ten člověk důvod sám, jak to cítil tak se nebudu přehnaně ptát. Jako proč by se měl člověk zpovídat s důvodu proč něco urobil, nebo neurobil a měl urobit někomu s kým se nebaví, nebo někomu, komu do toho je naprosté nic, anebo prostě jen člověk nechce nic ospravedlňovat, jelikož leckdy jsou slova a obhajování zbytečné.

Na co obhajovat, či vysvětlovat svůj čin, když ten je jasný až až.

Když se mě takto zeptá někdo blízký, ok beru to, ale stejně si stále připadám tak trochu jak u výslechu a vůbec se mi „na rebela“ nechce odpovídat a nic obhajovat. Jsem asi ve fázi, kdy už nechci vysvětlovat a ospravedlňovat své činy, prostě chci jen jednat a činy budou komunikovat za mě. Občas se mi prostě nechce stále říkat, proč to bylo tak učiněno a proč to tak cítím, prostě to tak je a smiřte se s tím, to je život. Já se taky neptám každého proč urobil to, co urobil. Byla by mi hanba se třeba ptát lidí na to „Proč se ještě nevezmete? Proč jste se ještě nesestěhovali? Proč pracuješ tam v tom městě a ne v jiném? Proč se bavít s tím a tím? Proč si dopisuješ s lidmi? Proč se sejdeš jen s někým? Proč jezdíš tam a tam a nejezdíš jinam? Proč jsi tak zhubla, nemáš to přeci zapotřebí.“

Zbytečnost takové otázky klást. Proč se ptát na to, co ten člověk urobil, není spíš lepší se ptát na to, co bude dál s tím člověkem, co chce robit dál, nebo na to, zda je takto spokojen a šťastný?

A úplně nejvíc nemám ráda to, když se mě někdo v zápalu ataku a emočního afektu ptá „Proč jsi to udělala, proč, proč, proč?“ Nu prostě jsem to tak urobila, co by, cítila jsem to tak, že to bylo nejsprávnější.

Opakuji se s odpovědí, ale je to tak. Nelegální a zákazané a nemorální ten čin můj nebyl, tak proč to takhle hrotit?

Ano, taky se ptám proč.

Přijde mi, že lidi u sebe samých co si urobí se životem neospravedlňují, jen to řeknou a jdou dál a kdo se zeptá tak toho smetou, kdo se jim to snaží narušit, či do toho šťourá tak je pak největší píp a píp, jelikož jim něco narušuje a tak toho člověka odstřihnou.

A zrovna u mě, že cokoliv já urobím tak se hned sesype vlna otázek proč jsem to udělala a tak, proč to robím, co si to vůbec dovoluji a tak. Přitom oni sami by takovou vlnu nátlaku a uhánění neunesli a každého takového odstřihnou a na mě to valí, nepochopím toto. Dramatizují to všechno až až, hrotí to až moc.

Taky nehrotím jejich životní rozhodnutí a nehrotím jejich činy, je to jejich věc, oni jsou dospělí a mají vědět co je správné pro jejich životy.

Leckdy prostě nechci každému všechno vysvětlovat, nebo se obhajovat, mě postačí to, že vím jen já proč jsem co a jak urobila a jaký jsem k tomu měla důvod a pohnutku, to někdy bohatě postačí, nepotřebuji si to před někým obhajovat, je to můj život a já si ho odžiji.

Tohle teď není sobecké, nebo povýšené, ale člověk se nemusí zpovídat a obhajovat vůbec nikomu pokud nechce, stačí čin bohatě.

Obhajování, vysvětlování, či ospravedlňování je každého dobrá vůle, či přátelské gesto, ale ničí povinnost to nikomu není. Možná tak fakt u toho soudu, když se Vás ptají, ale ani tam nemusíte nic říct proč jste co urobili pokud nechcete a zapříčíte se.

A co Vy? Jak se stavíte k otázkám, proč jste co urobili v životě a proč robíte zrovna to co robíte? Ospravedlňujete své činy, anebo neospravedlňujete a metete každého, kdo se na to zeptá?

Jaký na toto téma máte názor?

Zdroj obrázků: ZUCKERBERG, Mark. Facebook.com [online]. [cit. 9.2.2018]. Dostupný na WWW: https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=1515648038502837&id=876112972456350

ZUCKERBERG, Mark. Facebook.com [online]. [cit. 9.2.2018]. Dostupný na WWW: Facebook.com

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *