Proč mám pocit, že ti nerozumím?

Mám ukázat nadšení? Mám ukazovat zápal? Mám ukazovat sladkou lásku?

Jen proto, že to musí být hned a na povel? Nebo protože mi to jen už nějakou dobu nejde přirozeně?

Těžko se ukazuje něco, co už není, nebo co nejde přirozeně.

Dlouhé rozhovory o tom, co jsem zas udělala špatně a co je na mém životě špatně, jak mám špatné okolí a jak mé okolí je negativní, jak mám smůlu na lidi a jak jsem se vlastně měla zachovat. Že prý nedokážu pochopit nic a nemá cenu mi to vysvětlovat, otevřít se mi nechceš, abych ti pomohla, tak Vesmíre mi raď.

Jak bych se měla věnovat něčemu, co už nechci dělat, protože mě prostě to přestalo bavit a pro mě život jde dál. Jediná věc, která je asi super je moje tvorba na tu naštěstí slyším chválu, aspoň to polichotí mé dušičce. Ale zbytek života? O můj pane, že se vůbec na něco ptám, to je prý údajná katastrofa. Mám si údajně najít lepší lidi do života a to urychleně, jinak budu tragická. Tak jsem je našla, docela to šlo i dobře, ale zas je to údajně špatně, že prej nejsou vhodní pro mě. Ale kdo o tom rozhoduje?

Už jsem unavená slyšet neustále to samé. Kdo ví jestli jsou pro mě dobří, možná ne, možná ano, to ukáže čas. Já se však nechám unášet časem a tím, jak budu poznávat, o tom to je vše krásné, poznávat a zažívat, zkoušet, snažit se, to mě baví.

Už mě nebaví se svěřovat, když stejně slyším jen negaci. Asi už mám tak přehlcený mozek těmi negativismy, které slyším, nebaví mě to. Proto jsem jedno svoje ucho naprosto vypnula a neslyším, jedu si to svoje, protože jinak bych se nikam nepohnula. Tak už tě těmi mými novinkami nebudu dráždit a když něco potřebuji tak si zařídím sama, objednám, vyjednám, zeptám se sama, udělám podle sebe, hold se asi poděláš na místě, vytřeštíš oči, opotíš záď a vyběhne ti žíla na čele, ale co už, přežiji to. Až to zjistíš, kdo ví.

Zflegmatičtěla jsem, protože to chci někam dotáhnout. Udělala jsem pár změn v mém životě a až se je všichni dozví to bude divadlo, ale upřímně aspoň se něco bude dít, asi se to možná bude točit okolo mě. Už se nemůžu dočkat, až mi toto vyčteš, ale to už bude jen doplněk. Vyčítáš mi, že tě nechválím a že už ti nepovídám.

Povídala bych kdybych cítila, že mě podpoříš, nebo pochopíš. Mám svůj kompas a po tom jdu, jsem nadupaná energií toho, co přijde a co se dá vybudovat, baví mě to, naplňuje. A máš pravdu fakt mi chybí někdo jako parťák, komu bych se svěřila, dříve jsme byli proč ne už teď? Proč se naše cesty samovolně rozdělují? Proč mám pocit, že tvému proslovu už nerozumím?

Jsem prý „free“ člověk, aneb svobodo-myšlenkář, který se ničeho nebojí. A je mi jedno, jak to nazveš, cítím, že jsem v pořádku tak, jak jsem. Já třeba tvé postupy a názory neurážím, jen se třeba zeptám co tě k tomu vede tě to tak cítit.

Nebojím no, neříkám, že nikde riziko není a nebezpečí není, avšak kdybych stále měla myslet na riziko tak se nikdy nepohnu životem. Na některé věci jsem dlouho čekala a nechci čekat celý život než je začnu dělat, když jsem je měla začít tvořit už dávno, protože jen kdysi někdo mi řekl, že na to nemám? Řekl to jeden člověk a pro jedno kvítí tu slunce přeci nesvítí. Takových ještě bude, ale respektuji to. Měla jsem se tomu, co mě baví věnovat už dávno a ne v soukromí.

Podívej, tvé názory a pohled na svět nekritizuji, prostě si žiješ svou pravdu a já tu svou. Nemám potřebu tě urážet a myslet si o tobě Vesmír ví cosi, ne a ani mě to nenapadne, protože tě respektuji, jen mi prostě neber vítr z plachet, když už tak krásně plachtím na moři. Nesrážej mi mé odhodlání a sílu kritikou a hejty. Aspoň ty mi to nedělej, od toho tu budou časem jiní.

Jako kdyby se náš kdysi společný vesmír a království rozcházelo a já nechávala tebe v zámku samotného a já šla vybudovat svůj zámek. Proč to jen takhle vidím? Dřív bych si nepomyslela, že bych mohla někdy odejít a nechat tě tak?

Tvá řeč je fialová a moje je červená, trochu podobné, ale ne stejné.

Asi jen ta chyba je ve mně, měla bych se chovat líp? Proč se nedokážu přinutit ti projevit tu něžnost a tu rozkoš, kterou by sis přál?

Nedokážu se přetvařovat a chovat se tak, jak mému srdci nepřísluší. Raději odejdu žít si svou pravdu, než abych lhala sama sobě a pak i Tobě.

Raději upřímné přátelství, než falešný vztah. Asi je to špatné, že nedokážu dát to krásné upřímně, nejde mi to, kdysi to tak bylo, ale nyní už ne.

Pravděpodobně na to prostě jednoduše kašlu, protože už to necítím jako nadějné. Prostě to nechávám být životu a času. Nerozčiluji se, ani nebrečím, prostě to nechávám být.

Zdroj obrázku: KLEINOVÁ, Monika. Aktuality [online]. [cit. 29.5.2020]. Dostupný na WWW: https://www.testytesty.cz/Nerozumime-si-Jako-bychom-mluvili-kazdy-jinym-jazykem__s734x7579.html