Proč nás okolí nepřijímá, aneb lámání hlavy nad tím, co děláme špatně.

Hodně lidí, hodně rebelů společnosti a hodně lidí, kteří jsou něčím odlišní, anebo mají jiný názor než jejich okolí, než jejich vlastní rodina, než jejich nejbližší, tak se jistě potýkají s tím, že je okolí nepřijalo tací jací jsou.

A popravdě nejhorší je asi to, když svou individualitu musíte potlačovat a to jen proto „abyste v rodině udrželi klid“ „aby lidi nepomlouvali“ „aby se nad vámi nikdo nerozčilovat“. Upřímně to je snad nejhorší pro Vaši individualitu a Vaší osobnost. Musíte sami sebe nechat spát při komunikaci s těmi lidmi. Cítíte vnitřní řev a touhu bojovat za svou pravdu, byť se musíme klidnit, schovat pěsti do kapes, nahodit úsměv a přikyvovat jak pitomeček. 

Anebo lidově řečeno: „Držet hubu a krok.“ Aneb žít bez názoru, žít s potlačeným svým já.

Velice hodně často jsem se s tím setkala se svým nejbližším okolím už od dětství, přes mládí až do mé dospělosti a ještě doposud se s tím setkávám. Čím jsem starší tím víc mám potřebu se stavit sama za sebe a své názory.

Samozřejmě jako malou holku mi vždy řekli – „Z toho názoru vyrosteš.“ „Kdo ví, jak se ještě rozhodneš.“ „Jsi malá na to, abys tohle říkala.“  Připomíná mi to slzy vzteku, řevu a nepochopení, které se mi ronily skrz víčka.

V mládí jsem byla v názorech ostřejší a radikálnější a tak jsem se i leckdy pohádala, avšak bylo mi to stejně nic platné. Bylo mi řečeno. „Jsi mladá na takové soudy.“ „Ještě změníš názor.“  Vztek, popudlivost a věčnou výzvu stát si za svým názorem to ve mě vzbuzovalo.

A nyní v dospělosti, beru něco již s nadhledem a reaguji tak, že sdělím svůj postoj, ale nehádám se, však myslím si ve své hlavě své a vnitřně se usmívám, že stejně si ten život urobím dle svého. Dávám přednost klidu před hádkou, byť nesouhlasím. Nezametám problémy pod koberec, to rozhodně ne, jen je mi ten klid a vnitřní mír již přednější, než touha vyvolávat konflikt ve kterém stejně vyjdu jako poražená.

Ano, štve mě to a není to tak dávno, kdy jsem zas musela čelit tomu, proč mám takový a takový názor a že to tak nemohu brát. Ale víte co, Váš názor Vám nikdo nemůže vzít. Kde berou ostatní to, kde je pravda? Nikde. Každý má tu pravdu svou, každý se na jisté situace dívá jinak a nelze říct, že někdo nemá pravdu a nelze zpochybňovat něčí postoj, či něčí názor, nelze. Váš názor je tak cenný jako kohokoliv jiného.

Nikdo nemá právo Vás zpochybňovat, nikdo nemá právo Váš názor srážet. Byť je možná starší, zkušenější, moudřejší, hbitější, vzdělanější, ukecanější a kdo ví co si, ale nikdo Vás nemůže srážet tím, že Vás zpochybní. Každý má svou pravdu dle které žije a tou se řídí. To, že se Váš životní styl, Vaše názory vymykají není přeci žádná nemoc ze které se dá léčit, je jen na Vás zda u svého názoru a postoje zůstanete, anebo jej časem sami změníte, ale nikdo nemá právo Vaše postoje ničit a bortit.

Nenechte se! Buďte sami sebou. Je jen na Vás zda tím vyvoláte konflikt, či dáte přednost klidu a budete si myslet svoje :). Každopádně nikdy se nesrážejte tak, že byste pod nátlakem přijali názor někoho jiného, či začali zpochybňovat sami sebe. Mějte k sobě tu úctu.

Máte nějaké své názory a postoje a těch si ceňte.

Mé osobě bylo hodně zpochybňované vegetariánství. A také mi byl podsouvám všežravecký životní styl. Přitom jsem nikdy nikomu svůj styl stravování nevnucovala, jen jsem to oznámila a hleděla svého, případně se přizpůsobila tak, aby ostatní měli výběr v jídle a já buď nejedla, anebo si obstarala něco malého bez masa, dle svého.

Byly zpochybňované doby, kdy jsem dělávala kartářku. Aspoň ty začátky. A nyní upřímně, ty co zpochybňovali se mě v pozdější době ptali na karty, protože je situace dohnala tam, že cítili potřebu využít mé kartářské služby, v té době.

Jedna má blízká osoba vždy zpochybňovala můj styl vedení partnerských vztahů. Nu a když sama byla podvedena, tak se velice ráda na mě obrátila a vyslechla mou radu a ještě uznala, že se mnou bude inspirovat. A to zpočátku mě zpochybňovala a tvrdila o mě, že se jí to nelíbí.

Hodně lidí v mém blízkém okolí nechtělo, abych začala cvičit a tím pádem zhubla. Já i přesto si vždy udělala na cvičení čas, vymezila si hranice a teď po roce a půl cvičení, kdy jsem vážně spokojená sama se sebou se mě někteří lidé ptají, jak jsem to udělala. A někteří ti, co nejvíce mě od toho odrazovali se ptali na to jaké cviky cvičím.

Jedna z největší pomlouvačných osob v mém blízkém okolí vždy zpochybňovala můj přístup k životu a můj životní styl. A právě ona to byla ta, kdo si nechal vytisknout mou knihu Uzdravení 🙂 a nakonec si z toho hodně cenných rad odnesla.

Starší lidé než jsem já vždy odsuzovali můj názor, žít ve městě a věřím, že jednoho dne se třeba ozvou s prosbou, ať jim v tom městě něco koupím :D. Ne, to byla jen taková vtipná domněnka, nefandím si.

Svými zkušenosti jsem chtěla poukázat na to, že si vždy jděte za svou pravdou a za svým postojem a názorem, buďte svými. Protože to je ta hrdost díky které se za sebe nemusíte stydět. To, že jste sami sebou Vám dává pocit sebeúcty, že jste někým, že jste někdo a nejste jen slepá okopírovaná kopie.

Hodně štěstí a průraznosti do života ♥.

Zdroj obrázku: BULGARIAN HELSINKI COMMITTEE. liberties.eu [online]. [cit. 14.9.2015]. Dostupný na WWW: http://www.liberties.eu/cz/news/stav-lidskych-prav-v-bulharsku