Proč se tak usilovně snažíme, abychom zapůsobili na někoho, kdo tu snahu nevidí a neocení

Dnes se zaměřím na téma, které již bylo částečně představené v tomto článku Proč je dobré neobětovat úplně vše pro někoho, kdo to nemusí ocenit.

Tentokrát, ale představím situaci, kdy se Vy usilovně snažíte něco dokázat. Dokázat někomu, že jste dobří, že na to máte, že jste to dokázali, že máte na co. Že jste dobrá partie, že jste dobrý kolega, dcera/syn, dobrý člověk, který má sílu se dostat tam kam bylo vytyčeno.

Jenže dochází ke zklamání v tom, že ten člověk, který Vám ten cíl stanovil, či Vás k němu inspiroval tak zrovna ten člověk to nejméně oceňuje, anebo to vůbec neocení.

my_rain_by_dolcecaramella-d6x7w2r

Vy se tak moc chcete podělit o svůj úspěch, kterého jste dosáhli s tím člověkem, který Vám ten cíl stanovil, či Vás tak inspiroval a chcete mu ukázat, kam jste se dostali a co jste dokázali. Ale ten člověk o to nejeví zájem, nechá Vás stát bez vyslyšení, či jen nevraživě odpoví jednoslovnou větu a odejde pryč, anebo v tom horším případě Vám Váš úspěch vyčte.

V tu chvíli nevíte, co si máte myslet. Je Vám to tak líto, že ten pro koho jste to dělali to neocenil a nechce se k Vám znát, anebo Vám to vyčte. Proto si následně kladete otázku: „Co dělám špatně?“ „To jsem fakt tak hrozná, že se nedovedu zavděčit jemu/jí?“.

Ano, velice známý mi ten pocit je. A zrovna ten člověk, který je Vám inspirací a od kterého byste tu chválu chtěli slyšet nejvíc, tak nic, nereaguje, nebo Vám vynadá a Vy nechápete, co je špatně.

Představte si to, vžijte se do toho, za ten úspěch Vás hodně lidí chválí, obdivuje, veřejně Vám to hodně lidí říká, však ten od kterého byste to chtěli slyšet nejvíce to nedostanete. A čím víc se snažíte toho člověka zaujmout tím více cítíte, jak odchází, jak se jeho zrak od Vás odvrací a jak víc odchází od Vás a Vy se snažíte zachytit jeho ruku, jeho pozornost, avšak vše je marné.

Pamatuji si situaci ze svého života, kdy se mi začalo pracovně i psychicky dařit, byla jsem šťastnější, moje tvorba byla úspěšnější a byl zájem o mou osobu i mou tvorbu. Byla jsem šťastná, zářila jsem energií a chtěla jsem jistému člověku, který pro mě hodně znamenal a nadále má místo v mém srdci, chtěla jsem se o svůj úspěch podělit a říct mu, jak se mi daří a že na to nejsem tak špatně, jak si myslel. Však místo kladné reakce jsem dostala vyčítavou až možná žárlivou odpověď na to, jak se správám, že mi nevěří a že ho klamu.

Bylo to jako když se Vám rozsype zrcadlo přímo před Vámi na miliony kousků a nestačíte ani cokoliv říct.

Tak moc jste chtěli zapůsobit, tak moc jste chtěli ukázat své klady a svou snahu tomu člověku, ale místo toho ten člověk od Vás odejde a nic z toho, co jste dokázali nevidí. Všichni ostatní to vidí a obdivují Vás, ptají se Vás jaké to je, jak se máte, jak trávíte volný čas, kde berete inspiraci, ale k čem Vám to je, když to nezajímá toho, kdo byl pro Vás inspirací, motorem a motivací Vašeho úsilí.

Zbydou Vám slzy pro lítost a pohled na odcházejícího člověka z Vašeho života. Pak máte na výběr, buď poběžíte za tím člověkem a vzdáte se toho, co jste kvůli němu budovali za jakoukoliv cenu, anebo se s tím smíříte a budete pokračovat v tom, co jste již začali a budete to dělat a budovat pro sebe, protože Vy chcete, protože Vy jste tak na sebe hrdí a baví Vás to. Už pro nikoho jiného, ale pro sebe, pro svůj dobrý pocit a budete rádi, že vlastně díky tomu člověku jste se dostali tam kde jste nyní, byť odešel.

Jak to berete Vy? Zažili jste takovou situaci?

 

Zdroj obrázku: BENY. …vedomie… [online]. [cit. 4.10.2015]. Dostupný na WWW: https://vedomie.wordpress.com/category/eduard-tomas/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *