Prosím ohleduplnost

Čas letí, život plyne, dni plynou, vše plyne. Žije se, řeší se, užívá se, tak to má být. Tak to prostě je.

Někdy je toho více, někdy méně. Lidi se vám životem míhájí, usmíváte se, jste příjemní, milí, ohleduplní, tolerantní, usměvaví, láskyplní, laskaví, na všechno se ptáte, zajímáte, jste před nimi plní energie, vyprávíte zážitky. Prostě jste tak, jak jste. Není to přetvářka a ani o přetvařování psát nechci o tom už toho padlo tolik.

Prostě jste přátelství, extrovertní, upovídání a kdykoliv a kamkoliv přijdete, tak se o své blízké, nebo i ostatní lidi zajímáte a i vůči lidem, které neznáte tak se hned rozpovídáte a úsměvy padají a je to fajn. Všechno chápete a toleruje, všechno v je v pořádku z vaší strany. Jenže problém je v tom, že ačkoliv vy jste tu pro všechny tak nikdo, nebo jen někdo málo z nich je tu pro vás. Když Vy jste unavení, nebo když Vy nemáte čas, nebo když nemůžete tak málokdo tohle toleruje a chápe. A zrovna paradoxně, když vy nemůžete a chcete zrovna v ten den jen něco nenáročného vidět, nebo jen tak být tak najednou se všichni můžou zbláznit a zasypávají vás svými řečmi, starostmi a začnou najednou vše hrotit a šílet a tak dále.

Ano, tak to bývá vždycky, je to takový životní paradox. Že nejvíce práce, nebo starostí se rozdělá, přijde, když je člověk totálně vyřízený a vyčerpaný.

Dříve jsem řešila a řešila dokud to šlo, dokud jsem nepadla únavou. Pak jsem to řešila tak, že jsem pak už na lidi byla přísnější a ráznější, když už toho na mě bylo moc. Jenže lidi se pak urazili a byli dotčení, že se jim nevěnuji a tak odešli z mého života a už doživotně se se mnou nechtějí bavit, jen proto, že jsem si dovolila být unavená a zdůraznit svou potřebu odpočinku.

Nyní to dělám tak, že jsem v pohodě, přátelská, ale když nemůžu a jsem vyčerpaná tak se stáhnu, vypnu všechno, mobil, sociální sítě, nebo prostě nemluvím víc než je nutné a nepřetvařuji se, nebo nevedu zbytečnou konverzaci na kterou v tu chvíli nemám sílu a ani mě nezajímá. Prostě si hledím svého. I já někdy a to mám lidi ráda tak ocením klid a pohodu v tichu, kdy se můžu věnovat jen sama sobě. A vím, že je to právě nutné se takhle někdy fakt stáhnout a nebýt lidem nonstop k dispozici. Vypnout a nebýt na příjmu, nemluvit někdy, ono to fakt pomáhá. Na co se hádat, být nepříjemný a zlý, to nic neřeší, akorát se lidi urazí a je to zbytečný prostě. Protože lidi se stejně nezmění a najednou se nezačnou chovat tak, že by vás všichni respektovali a tolerovali, to fakt ne. Takové zázraky v podobě lidí nepadají z nebe.

Už mě to ani nerozčiluje, spíše jen víc a víc unavuje, že se to samé to co vím jen opakuje a že ti lidé ani nepřekvapí, že by někdo z nich byl jiný, fakt ne. Všichni v tomhle podobní, jen hltit, hltit a hltit, myslí si, že jim všechno odpustíte a že tu pro ně vždy budete, že máte stále na ně čas a že vás můžou otravovat svými plkama, které jsou leckdy fakt o ničem a nic neřeší. Řešit kecy, které se dají zvládnout za 5 minut činem a ne o nich plkat. Neustále si stěžovat a něco zveličovat, jaké jsou chudinky a jak hrozně trpí a jak to maj v životě těžké. Nu jako pardon, nebaví mě takové kecy stále poslouchat a kor když jsem vyčerpaná a je toho na mě moc.

A když už cítím tu svou hladinku a mez, že ještě chvíli a vybouchla bych, tak se stáhnu a vypnu všechno. Já si třeba pustím krásný seriál, nebo hudbu, nebo vypadnu ven a jen vnímám to město, počasí, ten přirozený zvuk okolí a nic víc. A říkám si tak „tak se klidně všichni podělejte na místě lejnama nejsem Bůh abych tu byla všude přítomná a pro každého“.

Někdy mě však rozesmutní ten fakt, že ti lidé jsou takoví a že já osobně po nikom většinou nic nechci, nevyžaduji. Nevyžaduji nic speciálního a nemusí mě nikdo uhánět, nebo být nějak přehnaně milý, když nechce. Jen bych někdy si přála trochu víc ohleduplnosti od těch lidí, když už mi nemůžou nějak pomoci, tak ať mi prosím aspoň nepřidávají ještě víc zátěže a nechali mě v klidu.

Opravdu by mi hodně pomohlo, kdyby lidé více naslouchali tomu co jim říkám o sobě a možná tak by si uvědomili, že pokaždé na ně v rámci svých povinností čas nemůžu mít a že jsem také jen člověk a mám nějaké lidské schopnosti a možnosti, nejsem všemohoucí a nemám nevyčerpatelnou energii a taky neomezeně času. Času máme všichni stejně a já se snažím na nikoho nekašlat, jen by mi pomohlo, kdyby to ti lidé více brali na zřetel a více mě respektovalo, byli ohleduplní k tomu, jak žiju a že nemůžu vše zvládnout a urvat sama. Lidi by si měli pomáhat, anebo si aspoň neubližovat. A nikdo se pak nemůže divit, když po náročném dnu, kdy se pomalu ani nezastavím, tak pak večer ještě někdo po mě chce řešení na jeho komplexy a chce abych čekala jak se v čem rozhodne a pak na mě pošle ještě nějakého svého kamaráda, ať to domluvím s ním, tak jako pardon na to už nemám ani já. Pak se nemůže divit, že se prostě stáhnu a potřebuji se také hodit do klidu, čeho je moc toho je příliš. Ani špetka zeptání, ani špetka zájmu, nebo přání krásného večer, nic, jen hltit, hltit a řešit blbosti, které by den počkaly.

Proto prosím, chovejte se jako lidi a mějte ohleduplnost vůči mě, jsem jen člověk tak, jako vy. Nemám v zadnici motor, nebo neomezenou sílu Vesmíru, abych byla nonstop k dispozici, nabitá a vysmátá.

Zdroj obrázku: KOZLER, Pavel. Youtube.com [online]. [cit. 17.9.2020]. Dostupný na WWW: https://www.youtube.com/watch?v=DqA_7D5pQNc&ab_channel=PavelKozler