Ráda bych věřila, že nejsi jen další výmluva

Vždy se snažím na lidech vidět to dobré a krásné. A nepřipouštět si zpočátku, nebo i časem to, že by se mohli zachovat ne zrovna dobře, nebo tak, že mě zklamou.

Nejsem ten typ, který by byl od počátku paranoidní, to opravdu ne. Spíše když někoho poznávám, nebo už když někoho znám a kamarádím se tak vidím to dobré a vyzdvihuji ty klady. Svým přátelům říkám, že je mám ráda, a vždy jsem vděčná, když se s nimi vidím, nebo když společně strávíme fajnový čas.

Nikdy totiž člověk neví co se kdy podělá, pokazí, nebo kdy toho člověka vidíte naposledy a proto to tak mám, vím, že je třeba si vážit každé chvilky. A i když leckdy to vypadá, že si skvěle rozumíte a i ten člověk říká, jak je vše v pořádku tak se někdy stane, že z ničeho nic pak už toho člověka dlouho nevidíte, nebo nevidíte vůbec, kontakt se nějak přeruší, vytratí, vyšumí, anebo prostě už jen to není ono a pak ani Vy nechápete co se tak náhle stalo a proč Vás ten člověk už nechce vidět a nechce si udělat čas. Než naštvání tak pociťuji lítost v takovém případě, ale tak stává se to.

Čím jsem starší tak tím víc cítím, že se mi zlepšuje intuice, nevím proč a to přitom už do duchovních oblastí nedělám, nevěnuji se tomu, nestuduji to neřeším. Jen občas když na mě něco vykoukne na netu tak si ze zvědavosti počtu nějaký krátký a výstižný článek nebo citát, ale to je tak všechno, to nepovažuji za to, že bych se tomu nějak věnovala. A i přesto se mi zlepšuje intuice, někdy bych si tedy přála ji v mezilidských vztazích nemít, leckdy vycítím moc brzy o lidech to jací ke mně jsou a jak se ke mně zachovají. Moc brzy to vycítím a to ty lidi nesoudím. Leckdy se peru sama se svou intuici v tom, že si říkám „Ale on/ona je přeci v pohodě, chová se mile, v pohodě, přeci nemůže být zase další lhář, nebo slibo-techna.“ A intuice na to „Cítím, že se bude vymlouvat a až pak nakonec z toho nic nebude, přestane komunikovat postupně úplně.“ A takové vnitřní rozpory v sobě mám, přitom do poslední chvíle než se mi to činem od lidí potvrdí tak věřím v to dobré. A kolikrát mám tak úplně před očima to co se stane, vidím to, cítím to a stejně věřím, že tenhle člověk není další výmluva a zklamání. A znovu si říkám „tahle a ten to prostě nemůže být, vždyť je v pohodě, konečně někdo kdo mluví souvisle, rozumně a chápe mě“ no a co myslíte? Jak asi dopadnu? Dopadne to tak, jak jsem to vycítila, to co mi řekla intuice, ačkoliv tomu nechci rozumově věřit.

Říká se, že hodně lidí má vnitřní rozpor se svým mozkem a srdcem, nebo jak to nazvat jinak? Velice to chápu, protože to je prostě něco, co o tom člověku buď víte, anebo vycítíte dopředu a už jen čekáte na to, co se stane.

A já stejně nepoučitelně, ne neušetřím si ten čas, že bych dala na svou intuici a poslala to do háje rovnou, ne to bych to nebyla já, dám tomu člověku šanci, ostatně dám šanci každému, jelikož nechci nikoho hned zpočátku soudit, aniž bych ho znala. A tak si zas nalítnu a dopadnu stejně jako předtím a zas si říkám „No já jsem to vycítila a dopadlo to tak, fakt se ta intuice nemýlí a nikdy mě nezradila.“ Nebo i u lidí, které znám tak si tak říkám „mohla by se chovat líp, mohla by být v pohodě, mohla by přestat kritizovat, nebo se chovat nemožně.“ Intuice „zas to pokazí jako vždy, ve společnosti těch lidí se chová jinak, nepřirozeně, zas bude mít nevhodné kecy, kritizovat a hledat na Tobě chyby.“ A co myslíte? Lup, já se zas cítím nijak, protože opět mi bylo něco zkritizováno, opět to bylo nepřirozené setkání o kterém nevím co si myslet a zas se mi jen omýlá v hlavě to, co bylo na mém přístupu vytčeno. A takhle já žiji prosím pěkně :-).

A když přijdou do mého života noví známí a já už to cítím dopředu, že zas ten člověk nebude upřímný a že se bude vytahovat, nebo lhát, anebo planě slibovat, tak si tak říkám „Prosím nezklam mě, chci věřit, že nejsi další slibotechna a další mé zklamání.“ „Prosím, neklam mě, protože to cítím, že se to chystáš udělat.“

A u lidí u kterých znám dlouho a jen doufám ve zlepšení vzájemné komunikace i když vím a cítím, že to o 180 stupňů lepší nebude, jelikož ten člověk potřebuje ještě dostat od života pár lekcí, aby pochopil tak si tak jen říkám „Prosím, nedělej to ještě horší, nekaž to tak, jak to je nyní v pohodě, prosím nezklam mě.“

Vážně, chci věřit, že není tohle všechno jen výmysl a že někteří lidé nejsou jen špatným vtipem, nebo dokonce zas další zklamávající lekcí. A chci hlavně věřit, že někomu za to všechno stojím.

Nechci se doprošovat a ani nikoho nelustruji, to opravdu ne. Ale věřím, že lidé s rozvinutou intuicí, nebo kdokoliv kdo na předtuchy, intuici a vize věří tak tohle pochopí, kdo to minimálně jednou za žil tak chápe co teď myslím.

Takový ten pocit, kdy chcete aby to bylo všechno v pořádku, s někým jste se začali znovu v pohodě bavit, anebo aby se to prostě zlepšilo, anebo aby Vás ten nový člověk nezklamal výmluvy a lži, takový ten pocit, kdy věříte, že už by se to konečně mohlo obrátit k lepšímu a být líp. Vidět i na dešťové kaluži svou krásu, však přesto víte, že do ní po čumáku spadnete a budete mít čumák od bláta. Stejně, to prostě víte a cítíte dopředu a ono se to tak takhle stane, jen prostě tu svou hlavu, která věří v dobré konce a v dobro trochu asi probrat do reality.

Vím, že po čase se lidé vždy vybarví a také vím, že bych to časem stejně zjistila, ale aspoň bych mohla prodloužit ten čas poznávání toho člověka, kdybych to nevěděla dopředu. Nevím, vše má své pro a proti, ale některé věci bych raději dopředu nevěděla. Někdo říká, že tohle je dar, ale dar jak se to vezme?

Zdroj obrázku: STEJSKALOVÁ, Helena. Femina.cz [online]. [cit. 17.5.2019]. Dostupný na WWW: https://www.femina.cz/pratelstvi-mezi-muzem-a-zenou-realita-nebo-utopie/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *