Radilové a rejpalové

Ptají se mě, odpovídám. Jak si žiji v té krásné iluzi, že je to zajímá a myslí to se mnou dobře. A proto si nabíhám zas a zas.

To je samé „jak se máš, co je nového, co jinak, vše v pořádku, a už přemýšlíš o?“, jako super takových otázek, to se od pár nemluvících jedinců nedozvím za celou dobu přátelství. Avšak ok, snad je to opravdové. Nemůžu se však zbavit dojmu, že to není jen tak.

Když se mě zeptá jak se mám, odpovím vždy upřímně, řeknu upřímně co a jak a co se děje.

Když je odpověď kladná, optám se jeho/jí a dostanu též kladnou odpověď, že je všechno skvělé a super, že se to všechno dá.

Odpovím, že jsou nějaké problémy, nebo že jsem měla hodně práce. Dostanu odpověď, že on/ona taky, ať si nemyslím, že kmitá jak blázen a je toho moc. A taky ať si nemyslím, že je tohle všude.

Odpovím neutrálně, že je vše ok a nic se zvláštního neděje, tak rovněž dostanu odpověď, že je vše při starém.

Problémy asi žádné nejsou, jenom když je řeknu já? Nebo nevím.

Když situace pookřeje a vše je nějakou delší dobu v pořádku, usmívám se, jsem v klidu, přirozená a dotyčný/á získá pocit, že se vše vyvíjí dobře správným směrem, který si přeje, tak přijdou otázky typu „zda přemýšlím o změně života, zda půjdu jinam pracovat, zda se přestěhuji a zda nepřemýšlím o nějakém muži“. Zajímavé.

Když odpovím mírumilovně a kladně v tom, že nic měnit nechci jelikož jsem spokojená a vše klape. Tak dostanu nápor dalších otázek „že bych vážně měla, ať se podívám na něj/ní, jak mu/ji to prospělo a jak to přineslo samé úspěchy a že bych se měla inspirovat od něj/ní, pak také, že bych vážně měla uvažovat o jiném muži že to co si vybírám stojí za nic a že proč mi nedávají to co vyžaduji, také proč nechci bydlet na vesnici, že je to tam strašně super a že samá spokojenost a úsměvy přes plot“. Zas a zas tak odpovídám, že jsem spokojená tak, jak jsem a každý to má nějak nastavené a má svůj vkus a když budu chtít tak se v životě pohnu sama. A zas nápor „že to nemyslí zle, ale že bych vážně měla zauvažovat nad změnou v životě, že takhle to dál nejde, ať se podívám na něj/ní…“ Pak už je to lehce na mě už moc to dál poslouchat. Mi přijde, jako kdyby mě ten člověk chtěl schválně provokovat, nebo si myslí, že jsem tak moooc hodná, že se nechám přetlačit tak, jak potřebuje.

Když odpovím záporně, že nad změnou uvažuji. Tak to je jásot „ať se podívám na něj/ní jak to prospělo a je samý úspěch a finance, že mi to též přeje, že bych si vážně měla najít chlapa, který si mě vezme a bude se mnou bydlet, ať hledám, a ať se rozhodně přestěhuji, ale ne moc daleko, že ať se podívám jak je on/ona spokojen a samá chvála a úsměvy přes plot.“

Jako upřímně lidi, tohle mě ani jako podpora moc nemůže podpořit, protože to je jedno a to samé mi podsouvané, akorát v jiném tónu hlasu, nebo v jiné verzi. Je totiž úplně jedno, co odpovím, vždy se dozvím to samé.

Já fakt nevím, nechci nikoho osočovat, avšak přijde mi, že takhle se ten/ta osoba chová jen ke mně, k ostatním podle mě nemá problém, nebo je to ten typ, co to cpe každému na potkání a chce se jen předvádět? I to je vlastně možné. Nevím, buď to nebo ono. Buď to cpe jenom mě, anebo se předvádí. Každopádně nemám zájem ani o jedno.

Když to odkývu a dělám si stejně svoje, tak pak se dočkám narážek na můj život, jak mám něco špatně a jak bych se měla podívat, jak to dělá on/ona a inspiruji. A to už se vážně směji, protože to je na výtlem smíchu.

Já na narážky a rádoby vtípky nereaguji, avšak když to někdo přežene, tak pak slušně a jasně se optám jak je to myšleno a ať se ten člověk vyjádři narovinu, že na vtípky nejsem zvědavá. Na to dostanu odpověď, že je to všechno jen sranda a nemám toho člověka brát vážně. Tak s vážným tónem řeknu „já tě ale vážně neberu, ale na tyto rádoby srandičky nejsem, nedomýšlej si něco, co není pravda“, ticho nic, stáhnutí a pak zas mírumilovně, jak je něco fajn a krásné, neutrální téma prostě, jen abych se dlouho nezlobila?

Hej, vůbec nevím co to je, avšak někdy jsou chvíle, kdy mi to vážně bere sílu pořád se jenom obhajovat. To nemůže být normální přátelství ve stylu, že se lidé podporují, povídají si o všem možném, poradí si, ale zároveň si nechávají svobodnou volbu a podpoří se tak, aby ten druhý byl opravdu šťastný podle sebe?

Asi chci moc, nebo moc málo. Jen si přeji, aby mi lidé ještě víc nenakládali s nátlakem a zbytečnými řečmi, v životě je toho dost na řešení a spousty problémů a nemusí to ještě někteří lidé takhle zhoršovat těmi rádoby kecy a rady.

Bez tak mi přijde, že k někomu jinému by si to nedovolili. Jen proto, že já jsem pohodový a milý člověk bez konfliktu. Tak co no, cvičím se aspoň ve svém sebeovládání a jde mi to.

Co si o tom myslíte, proč to ti lidé dělají?

Dělá mi to takhle pár lidí v životě se kterými se přátelím.

Zdroj obrázku: REJPAL @GRUMPY_CZ. Twitter.com [online]. [cit. 8.1.2021]. Dostupný na WWW: https://twitter.com/grumpy_cz