Rány se nezahojí tím, že se budou připomínat

Myslím si, že každý z nás má v sobě nějaká témata, nebo nějakou věc, která je pro něj bolavá, kterou ještě nemá v sobě zpracovanou, nebo která ho prostě bolí z nějakého důvodu.

Nějakou tu tajnou bolavou schránku přání, která se nesplnila.

Může to být cokoliv, může to být něco z minulost, co vás bolí co se stalo a zatím necítíte, že byste o tom dokázali v pohodě mluvit, může to být nějaká osoba se kterou máte spjato z dřívějška a jen zmínka o něm/ní bolí, může to být prozatím nesplněné přání po kterém prahnete, ale zatím to mít splněné nemůžete, nebo nemáte, nebo to může být současný problém, který člověk nechce zveřejňovat a povídat na potkání.

Osobně to mám tak, že když mám nějaký problém tak se ráda a klidně svěřím, nedělá mi to problém. Dřív jsem se svěřovala každému s kým jsem přišla do kontaktu, no a to jistě znáte, že to nebyl moc dobrý nápad. Tak jsem postupem času si lidi vybírala, komu se svěřím a komu ne. A komu jsem nechtěla tak jsem neříkala věci do hloubky, nebo jsem nezacházela do detailu.

Není to o tom lhát, to vůbec ne, ale vybrat si lidi, kterým se svěříte víc a komu povíte jen to, jak se máte ve zběžnosti. Já jakožto otevřený a srdečný člověk, který miluje lidi bylo pro mě toto velmi těžké se naučit, ale lety zkušenostmi, kdy někteří lidé zneužívali to, co jsem jim řekla o sobě, nebo se jim svěřila, tak mě naučilo jim už ty informace nedávat. Ano, lidi jsou někteří zákeřní, že veškeré info, které jim svěříte, tak bez mrknutí a náznaku emocí vám vyčtou při nejbližší příležitosti, nebo to nějak použijí proti vám.

Nu a dřív jsem sice říkávala, že nemám problém se o čemkoliv bavit. Tak je to sice pravda doposud, ale jsou témata, které opravdu nerada vytahuji.

A ani se na ta témata lidí neptám, avšak u některých mých blízkých tak ti vyloženě vědí, jak se mě mají zeptat a zeptají se mě na to. Já odpovím, protože jim věřím, jenže tím jak se mi to připomene, tak se mi i vrátí všechny ty smutné pocity, proč to nemám, nebo to tak není, nebo proč to takhle musí být a není to tak, jak bych si přála.

Nevím zda je to dobře, nebo špatně. Z duchovního hlediska je dobře, že to člověk probírá a otevírá to, protože tomu dává šanci, aby se ta rána pročistila a uzdravila, aby si to člověk v sobě zpracoval. Avšak z lidského hlediska mi přijde, že si tím akorát člověk zkazí náladu a je pak smutnej po další dni, jen proto že zazněla jedna otázka, nebo pár otázek na velmi citlivou věc.

Je to pro mě, jako kdybyste se nedočkavého člověka, který čeká na svůj oblíbený koncert v předprodeji první ve frontě na lístky a už pomalu spí únavou, ale stále stojí a čeká, až otevřou poklady a Vy když byste se takového člověka zeptali „Proč vlastně čekáš? Líbí se ti ta kapela?“. Nu asi tak nějak to zní a v takové situaci byste asi měli chuť toho člověka proplesknout si myslím, protože je to absolutně nevhodná otázka. Tak takhle se cítím i já, ale necítím vyloženě naštvání, ale spíše smutek, protože se mi otevře bolavá rána a já si pak jen uvědomím, proč to tak je a proč to vlastně nemám, když už jsem si to přála dlouho a stále to nemám. Jenže to bohužel nezávisí na mě. A jsem akorát z toho smutná, přemítá se mi to v hlavě a vidím to všude, kamkoliv jdu. A nevím no, nemyslím si, že by mi tohle nějak svědčilo, když právě třeba veselá mysl, energický přístup a odhodlání k životu mi podle mého pomůže spíše se životem něco dělat, než přemýšlet nad smutnou věcí.

Přijde mi, že šťourání se v ráně mě akorát oslabuje, nevidím v tom smysl, že by mě to nějak čistilo, spíše čím víc se mě na to někdo ptá, tím víc mě to oslabuje a já pak nemám vůli pokračovat ve svých přesvědčeních dál. Mám pak chuť se na všechno ve svém životě vykašlat a změnit totálně život, ale pak si uvědomím, že ublížím tak akorát sama sobě, ti lidé to za mě neodžijí a nebudou mě denno denně podporovat v té změně, jen mi to jednou poradí, ale to je tak všechno, starat se o mě nebudou.

Nebo když se mě na takové citlivé téma zeptá někdo, komu již nevěřím a teď čeká odpověď, to v sobě vždy mám takové lehké dilema, zda to říct popravdě a říct to, anebo dát jen zběžnou odpověď takovou tu obecnou pro všechny a nejít do detailu.

Neumím prostě to jen tak sklidit a setřít takové lidi, když se mě ptají na něco, co nemám a toužím po tom už několik let. Je to pro mě velmi těžké na to odpovídat. Kor když toužíte po něčem, co je pro vás velmi důležité, ale okolí tomu není nakloněno, jen se vás na to zeptá ze zvědavosti, ale nejsou tomu nakloněni.

Nebo když taky víte, že je něco ve vašem životě na prd, tak moc nepomůže, když to budete do mrtě rozebírat s někým, kdo je jenom zvědavý a stejně vám nepomůže to nějak řešit, nebo řešit způsobem, který by akorát všechno podělal a všechno byste tím ztratili. To mi vůbec nepomáhá, akorát mi to dává negativní pocity z toho, je to jak šťourání v ráně, ničemu to nesvědčí a řešení mi to na současnou špatnou věc stejně nedá.

Když už tak ať mě člověk nechá jen vykecat, neříká nic, udělá mnohem líp než mi bude dávat nevyžádané rady, které by můj život akorát potopily, anebo ať se na to vůbec neptá, když na mě celou dobu civí a diví se, co ze mě padá za slova a názory a postoj. Stejně ten člověk mě v tom nepodpoří a neudělá zázrak, abych to hned vyřešila. Vyřeším to, když už tak já sama za sebe, protože na nikoho jiného to stejně nezbyde, tak nevím proč by se v tom měl nípat někdo, kdo se mnou nežije denno denně a jediné co umí je vyloženě civět a dávat rady, které by mi akorát můj život zruinovaly.

Někdy je fakt lepší se neptat, nerozebírat, nechat lidi žít po svém. To jak, kdo chce žít ono se to vždy ukáže na činech.

Zdroj obrázku: GLAMIRA. Glamira [online]. [cit. 26.6.2020]. Dostupný na WWW: https://www.glamira.cz/glamira-prsten-fonda-0.5-crt.html?stone2=diamond-Swarovsky&alloy=white-silber&diamond=blackdiamond&keyword=&matchtype=&gclid=Cj0KCQjwudb3BRC9ARIsAEa-vUuergepuV9x430h8LkWKNXwJN41mMzaMlYC-Xt9pNFdoBERem6Fqt8aAjVOEALw_wcB