Reakce lidí, kteří vás mají „utěšit“

Jste lidumil, na každého si uděláte čas, povídáte si, jste na příjmu, jste tu pro lidi, vždy s úsměvem i když třeba se někdy necítíte zrovna při náladě tak ten kontakt s lidmi vám ji vylepší, někdy se tak díky tomu přiměje se usmát. Což já beru jako pozitivní motivaci. Protože ne vždy má člověk náladu a ono když pak máte s někým mluvit, tak ono vás to chtě nechtě přiměje se naladit na pozitivní notu a aspoň z většiny případů to fakt pomůže a je příznivé.

Samozřejmě, že je lidské mi každý den různou náladu, u někoho je to i z minuty na minutu jiná nálada, nebo z hodiny na hodinu. Ano, znám takové lidi a je to v pořádku, každý to má nějak. U mě je to tak, že celý den mám konstantní náladu, která trvá až do konce dne. Málokdy se mi vyloženě změní. A to i přesto, že se stane přes den za pozitivní nebo negativní událost, většinou se mě ta jedna nálada drží stále. Třeba mě něco na chvíli vykolejí, ale to trvá pár minut a pak se znovu vrátím k té původní konstantní náladě.

To je na tak na úvod. Dnes chci pojednávat o lidech, kteří si na Vaši optimistickou povahu, veselý charakter a lidumilství natolik zvykli, že to vyžadují nonstop po vás.

Nuže, jak se opakovaně a všude říká, že v nouzi poznáš přítele, tak ano platí to a platit to asi navždy bude.

Za dob, kdy je vše ok si přitáhnete spousty lidí do života a v krizi je třídíte. Hodně lidí si na ten komfort, který jim díky své povaze poskytuji zvyklo. Jenže někdy i tomu největšímu lidumilovi se může pokazit nálada, nebo prostě má nějaké starosti, problémy a není vždy usměvavý a veselý tak jak byl. A co se děje pak? Mluvíte, nebo jste v kontaktu s těmi lidmi a kor když jste nakřapaný s náladou a nemáte daleko od toho, abyste byli hodně smutní a rozlítostnění, tak někteří lidé vám ještě naloží víc. Dáte jim najevo narovinu, co se děje a co vás trápí. Jeden vás rovnou připraví na to nejhorší možnou variantu a že ať se toho nebojíte a rovnou se i na Vašich problémech sám polituje, že to zná jaký to je. Tak to vás seseká hned v počátcích vašeho smutku a melancholické nálady. Tak si tak říkáte, co to mám vůbec kolem sebe za lidi, to jsou tak zlí, nebo si na mě ještě něco chtějí dokazovat? Nuže dál, další člověk vám na to neřekne vůbec nic, jen ho zajímá svůj prospěch kdy za ním hodláte dojet a kdy na něj budete mít čas. Tak vy mu to píšete rozsekaní na kousíčky melancholie a je vám to líto, už se cítíte slabí a dostanete toto za odpověď, už jako trochu boucháte hněvem uvnitř, ale ještě ve vás převládá to lidumilství a napíšete OK. A ten člověk zas do vás vendluje, jak to máte s prací a že vás určitě někdo živí, že ho nepotřebujete. A úplně od věci vendluje a řeší věcí nepodstatné. Tak odpovím popravdě jak se věci mají, že mě nikdo neživí, že se živím sama a že tedy „děkuji za podporu“ že se mu svěřuji se svým trápením a bolavým a že mám co dělat, abych to zvládla, no a na to mi přijde, že je v práci že nemůže psát. Tak si tak kurňa říkám a co si dělal do teď? Psal si hned do vteřin a hned, když máš na to napsat otázku na můj život a vendlovat do mě tak máš na to napsat i něco jiného. To už mi jely nervy, říkala jsem si, ti lidé jsou jak šílení, jakmile nejsi podle nich a nejdeš jim na ruku, tak tě ničí víc a víc a jsi jim úplně jedno. Já chápu, že je moje starosti nezajímají, ale aspoň by mohli vyhrabat někde v zákoutí vědomí slušnost a napsat jednu podělanou slušnou větu, že ho to mrzí a že drží při mně. Co by to komu udělalo?

No zpátky k průběhu a ten člověk na to jediné podělané slovo „neboj“ a to slovo ještě já bytostně nenávidím, protože to píše naprosto každý člověk a je to jako výsměch. Zeptáte se, staráte se, máte zájem a když ten člověk úplně vám nechce odpovídat tak napíše „neboj“ za to bych fakt dala facku tomu člověku, mě to slovo dost uráží, jak výsměch prostě.

Ale ok, to už jsem měla co dělat, ale držela jsem se vší slušnosti a dala tomu člověku najevo, že když měl čas odepisovat z práce takhle od věci, tak měl čas i napsat něco lepšího a hezčího, pokud nemá v tuto chvíli jak mě utěšit, podpořit a napsat hezkého, tak ať mi radši neubližuje a nechá mě být, že se nějak sama dám do pořádku a pak se sama ozvu. A na co mi přišlo, že se neozvu, že to už zná. Tak to už jsem ale brečela a bylo mi to tak strašně líto, takového zla co jsem z toho cítila celou tu chvíli, napsala jsem jen ať už do mě nevendluje, že nemám sílu se obhajovat a přesvědčovat, že to tak není a že pokud fakt nemá co hezkého napsat, ať mi víc neubližuje. A už jsem dál nečetla. Ublížilo mi to tehdy hodně, brečela jsem potom a celý ten den jsem byla úplně mimo, přemýšlela jsem o těchto lidech, kteří když vidí přímo, že jsem v háji tak vám ještě naloží a tvrdí jak vás mají rádi. Nu to tedy, velké lejno maj rádi, toho zla co jsem z toho cítila, až mi bylo špatně od srdíčka, kolik zla dokáže v někom být.

Tohle mě dokázalo odrovnat s náladou na celý ten den a ještě v noci jsem nemohla usnout, jak jsem cítila to zlo z těch vět, co ten člověk poslal. Tak doufám, že mu to stačí, mě takhle srazit.

Další člověk, kterému to svěříte, aby jen věděl, že teď nebudu zrovna ok tak se radši odmlčí rovnou a nic na to neřekne, ale tak ok, aspoň mi neubližoval dál, což beru, když neumí člověk podpořit, tak ať aspoň neubližuje. Takže na tohle se ani nezlobím.

A do toho se ozve člověk, který má rovněž nějaký problém, vypíše vám o tom sloh a co nejdřív po vás žádá rozřešení, popovídání a řešení toho do mrtě. Nic ve zlém, ale tohle byla poslední zátka toho všeho, co se na mě mohlo sesypat ohledně lidu a vyčerpalo mě to. Neměla jsem sil ještě někomu jinému pomáhat, chápu, že má problémy a každého něco trápí, ale já nebyla ve stavu, abych dokázala pomoci sobě, když tihle výše zmínění se mnou takhle vymetli, tak jsem to narovinu řekla tak jak se věci mají a že se prostě ozvu později sama. Bohužel nemohu být vždy nonstop na příjmu a ještě pomáhat, když já sama nejsem ok a nemám sil. Bude za mě muset pomoci někdo jiný okamžitě, protože já to okamžitě nedám.

Avšak aby to nebyl jen smutný příběh, tak musím vyzdvihnout své blízké přátelé, kteří mě podpořili a byli na mě milí. Za to jim moc děkuji, je fajn slyšet a číst naději a důvěru. I když názory může mít každý jiný, to já chápu, ale ta podpora, to bylo ono co jsem potřebovala slyšet a za to moc děkuji. Děkuji vám ještě jednou, vážím si toho. Aspoň vidím, že jsem si blízké přátelé vybrala správně.

Zdroj obrázku: © 2002 – 2020 BY WAYFAIR LLC, 4 COPLEY PLACE, 7TH FLOOR, BOSTON, MA 02116. wayfair [online]. [cit. 13.11.2020]. Dostupný na WWW: https://www.wayfair.com/decor-pillows/pdx/ebern-designs-love-lost-broken-heart-print-on-wrapped-canvas-ebnd5292.html