Řešit nevyřešitelné blbosti

Neustále vymýšlíš jak zlepšit svůj přístup, jak si na to a to vytvořit lepší a vhodnější nadhled a jak to zvládat, jak odpovídat, jak se tvářit, jak se usmívat a přitom vnitřně tě to všechno nějak trápí a nedělá ti to radost. Cítíš jako kdybys to vše odnášel jen ty, jako kdybys veškerou tu odpovědnost nesl na zádech jen ty. Všichni těch, kterých se to týká zmizí, odejdou, nejsou tam, vše bez vysvětlení a ty jediný tam prostě stojíš/sedíš a na tebe se ty otázky valí. Jsem snad nějaká poradna, informace či co?

Že se na mě takhle všichni obracejí a já musím odpovídat na otázky, které se mě netýkají a ani na ně nedokážu opravdově a procítěně odpovědět, protože se netýkají mě? Nedokážu odpovědět otázku za někoho jiného přeci. Můžu jen říct, co vím já, co mi bylo řečeno a případně můj názor, ale za toho člověka odpovědět nedokážu.

Je to takové přežívání, kdy sbíráš sílu na to, vše ustávat, odpovídat s klidem a úsměvem a držet se, zvládat to a nést tu zodpovědnost za ostatní, protože tě v tom nechali. Udělali nepořádek a najednou nikdo nemá čas tomu čelit a všichni jsou příliš zaneprázdnění najednou, tak jsi tam ty a ty jsi ten koho tam ti lidé vidí a tebe se ptají na všechno co se kolem událo a co se děje. Takže na tebe to padá a nikoho nezajímá, že zrovna nemáš náladu to řešit, že se ti nechce odpovídat, nebo že to už prostě nechceš vytahovat protože je to stará událost, kterou považuješ za vyřešenou. Nikoho nezajímá, že tu minulost už prostě řešit nechceš, protože se prostě na ní nic už nevyřeší. A to je právě ono, hodně lidí se v tom chce prostě cárat v těch blbostech a řešit to dokola, ti kterých se to týká tam nejsou, aby se v tom pohrabali s nimi. A ty to máš řešit, když se tě to vlastně netýká. A kdo jsi, jako něčí mluvčí? Vůbec ne.

Já osobně jsem typ člověka, který rád minulost uzavře a nevrací se, nemám ráda řešení blbostí na kterých se stejně nic už nevyřeší. Něco, co už nejde zvrátit a otázky co by kdyby, nemám to ráda a v mým zájmu si takové otázky nekladu na mysl. Ale lidé mají zálibu se v tomhle hrabat. A já nechci působit nějak negativně, ale velmi mě unavuje, když mě do těchto otázek opakovaně lidé zahrnují a pokládají mi takové otázky co se týče minulost, toho co bylo a proč to tak bylo a co by bylo jinak kdyby se tehdy něco změnilo. Párkrát prosím odpovím a v pohodě, nevadí mi to, ale když se to opakuje, každý den, týden co týden a ti lidé stejně už ví jak se věci mají a stejně to řeší dokola, jako kdyby se na tom snad něco mělo měnit, když se stejně nic nezmění. Kostky jsou prostě vrženy a nic se s tím už dělat nedá, jen to furt omílat jak kafrmlýnek dokola a dokola a řešit na již vyřešeném. Nebaví mě to a unavuje. Protože nikdo se nezeptá jak to zvládám já a jak to beru já, řeší se jen všechno okolo a lidé okolo, kteří na tohle odpovídat nemusí a jsou vysmátí támhle někde v dálce za humny a smějou se tomu, že jsou od toho daleko. Ale ty to prostě chtě nechtě řešíš s těmi lidmi, protože ty jsi ta hlava na kterou koukají každý den. Je to pěkně nefér, co?

A tak si tak říkám, že tohoto vyčerpání a z tohoto rozladění, jak už tě to nebaví tak pomůže fakt už jen tak změna, která má být, opravdová a pevná změna. Někdy prostě vše v hlavě, srovnávat si náladu, myšlenky a sebeovládat se, někdy to asi prostě nestačí a musí člověk zakročit víc, že tu změnu prostě udělá a pomůže si. Někdy prostě změna místa, prostředí a toho okolí pomůže najít ten vnitřní klid a taky se konečně začít řešit sám a ne neustále všechno okolo a ostatní lidé. Zaměřit se na sebe a nebýt věčně oběť na kterou se sypou stížnosti, otázky a poradenství. Ulevit taky sám sobě a prostě dopřát si. Co se má stát se stane, stejně už na tom oni a nikdo jiný nic nevyřeší a nezmění, tak nechť se změna stane a bude tomu tak. A je mi už jedno jak strašně je to nefér vůči všem a lidem a tak, je to už jedno, prostě je to hold rozhodnutí, které já nerozhodla a nevymyslela jsem si to. Takže hold se budou muset smířit, já jsem smířená už nějakou dobu a někdy jsou dni kdy fakt jen odpočívám dni, aby to už bylo. Protože jsem si uvědomila, že už mi asi žádná útěcha nepomůže a asi nic mi nenabije baterky když o něčem budu jen mluvit co se má stát, tak ať se to stane a bude to tak. Nové dobrodružství, začátek a vše nové, nové prostředí, buď úspěchu a vyhraju anebo ne a budu bojovat dál. Nic na tom dál nevymyslíš, změna tak či onak. Aspoň už se nebude jen řešit blbosti a nevyřešitelné z čehož akorát tak bolí hlava a rozladí se nálada.

Zdroj obrázku: FUNGATE.CZ | BRÁNA DO SVĚTA ZÁBAVY COPYRIGHT © 2013 – 2022. Fungate.cz [online]. [cit. 6.5.2022]. Dostupný na WWW: https://fungate.cz/neres-kazdeho-blbce-ktereho-potkas/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

1 komentar v Řešit nevyřešitelné blbosti

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *