Říkat něco? Zbytečné…

Někteří lidé jsou skutečně naivní a to proto, že věří jen slovům a nekoukají na činy a usuzují jen dle toho, co jim kdo kde poví a napovídá. Už se nepozastaví nad tím, zda je to pravda. Je jim to jedno, nebo si to vůbec neuvědomí.

Fajne, dá se to brát.

Nepovažuji se za člověka, který by z legrace schválně podsouval nesmysly a věci, které nejsou pravda. Nemám to zapotřebí, kor když si chci s někým popovídat a bavit se. To co řeknu, tak myslím vážně. Když vtipkuji, tak vtipkuji a pokud to protistrana nepochopí tak zdůrazním to, že se jedná o vtip. Tudíž si dávám pozor, aby si někdo moji komunikaci nevyložil jako špatný vtip, či pokoušení se o něco, co vypadá jako lživá pohádka zamotaná do sebe.

Když někomu něco říkám tak to myslím vážně, když se mě někdo ptá na mou osobu tak odpovídám pravdivě. Stejně tak, jako když píšu reakční článek na něco, či někoho tak také píšu pravdivě. Necítím potřebu se za sebe nějak stydět, za to jak něco mám a jak to cítím, je to moje svobodná volba, tak jako kohokoliv jiného – být sám sebou a projevovat se tak.

Když mluvím s někým na kom mi záleží, anebo i když mi o nic nejde tak mluvím tak, jak to cítím, pravdu, tak jak to mám na srdci a v tu chvíli v mysli. Když to vyzní blbě tak to vysvětlím, ale tak, jak to cítím. Nedělám nějaké obkličky kolem toho, nebo nemlčím z toho důvodu, že se bojím reakce toho druhého na to. Není důvod, cítím, že když komunikuji tak se mohu vyjadřovat tak, jak jsem a kor když se ten člověk ptá na mě, na mou osobu, tak je to právě příležitost se projevit tak, jak jsem.

Kor když s tím člověkem chci navázat delší, či hlubší přátelství tak tu pravdu předkládám o sobě hned, jak je možné a když se mě zeptá, co bych dělala kdyby něco, nebo zda mám ráda to a to, nemám důvod neodpovědět, nebo neodpovídám jen dle toho, co chce slyšet.

Ano, z lidí je někdy hodně poznat, co vlastně od Vás chtějí slyšet, ale pokud člověk chce navázat upřímné a férové přátelství, či vztah tak je třeba se tomu vyhnout a odpovídat to tak, jak to je a ne dle toho, co od Vás ten druhý chce slyšet. Jinak jste totiž sami proti sobě a ty Vaše názory stejně časem vyplynou navenek, tak proč si tímto komplikovat práci?

Avšak čím víc takto komunikuji s lidmi tak tím častěji se setkávám s tím, že lidi mi říkají, jen to co asi údajně dle nich chci slyšet, mnohem víc a častěji mi odpovídají s nadsázkou, anebo o sobě mluví tak, abych se s nimi nepřestala bavit, anebo abych si o nich neudělala „zlý úsudek“. Bojí se to říct na přímo a proto když já se ptám, tak odpovídají povětšinou nejistě, mlží, anebo schválně to řeknou ve vtipu. Když to vezmu vážně, prostě tak, že to tak prostě je a pak toho člověka později s tím komfrontuji tak se začne bránit, že to tak myšleno nebylo a tak a tak, bla bla bla. A já se ptám jako proč to tak nebylo dřív řečeno? To to byl takový problém dát pravdivou odpověď? A já si takto musím zas naběhnout a vypadat jako nějaké soukromé očko, které si prostě jen pamatuje co mi kdo řekne a pamatuji si to co mi o sobě lidi poví a nemám důvod o tom pochybovat, jelikož jim věřím a beru to, že tací prostě jsou a patří to k nim.

Zjistila jsem rovněž, že tito lidé ani moje odpovědi, nebo to co říkám neberou vážně. Asi si taky myslí, že je to nějaká nadsázka, vtip, či jen okecávání okolo toho všeho. A tak zpochybní i to, co já povím. Třeba něco v tom smyslu, co nejvíc nesnáším, nebo nemám ráda, nebo to čeho se nejvíc bojím. A oni stejně tu věc, ten čin udělají, to co nejvíce nesnáším, nebo se toho bojím. A očekávají od toho to, že se mi dostanou do přízně a že nakonec budu ráda.

A v tu chvíli si tak říkám „Do háje, co sis jako myslel, že dostaneš ode mě za reakci? To vůbec neposloucháš a nevnímáš, co Ti říkám?“

Ne, opravdu takový člověk neposlouchá a nevnímá a když už to nějakým způsobem vnímal, tak Vám poví, že si myslel, že Vám to udělá radost. No, to prostě nepochopím toto.

 

A jako vysvětlení dostanete to, že to tak většina lidí má a že by jim to udělalo radost. A já si tak říkám „Do háje, ale já nejsem většina lidí, každý tady jsme originál, tak mě tak neškatulkuj.“

A takhle je to s více věcmi. Něco nemáte rádi a tak preferujete něco jiného, což je normální a přirozená věc, každý to nějak máme. Avšak ten člověk schválně a úmyslně udělá něco, co nepreferujete a ještě Vám to naservíruje tak, abyste se o tom dozvěděli na poslední chvíli. Samozřejmě nejdřív má člověk šok, pocit zodpovědnosti vůči tomu činu, však moc dobře vím, že to nemohu přijmout, protože to opravdu nepreferuji a radost mi to neudělá. Je to prostě něco jako odmítnout drahý dárek, či pozvání o kterém prostě víte a cítíte, že Vás šťastným neudělá. A tak odmítnete a už se obáváte co dalšího Vám ten člověk přichystá a co na Vás vymyslí z toho seznamu, co Vy nemáte rádi. A hlavně proč to dělá? To už mi rozum nebere.

Pak se raději stáhnu po tomto všem, abych zamezila tomu, aby se něco dalšího katastrofálního stalo.

Nestojím o další nepříjemná překvapení. Celkově si pak tak říkám, zda vůbec mělo smysl takovému člověku něco o sobě říkat, když stejně se Vám ani trochu nechce trefit do vkusu, místo toho ty činy dělá dle sebe, nebo dle toho co si myslí, že by potěšilo většinu lidí. Avšak nevnímá Vás jako samostatnou individuální jednotku, kterou by to třeba skutečně mělo potěšit. To už asi podle něj/ní není důležité.

Došla jsem tedy k závěru a poučení, že říkat některým lidem něco o sobě, nebo leckdy i cokoliv říkat je zbytečné, protože Vás nikdy neberou vážně a asi ani nebudou, nechtějí a jedou si to svoje a lámou to všechno „přes koleno“.

Ano, slova jsou zbytečná, avšak někdy můžou posloužit jako varování, ale když to někdo nebere jako varování, tak si hold na mě vyláme zuby. Co jiného pak už zbývá?

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *