Rozhodla jsem se správně

Děláš dobro, činíš vše pro všechny, vytrháváš lidem bolístky z pat, řešíš problémy za někoho, pomáháš někomu vyřešit problémy na úkor sebe a svého času. Děláš to všechno pro sebe a pro někoho, abyste se měli dobře, děláš to prostě pro dobro své a něčí. Protože si řekneš „ano tohle zvládnu, pomůžu a v budoucnu se mi to vrátí v dobrém a budu mít lepší možnost na něco, když budu něco chtít.“ Nu ejhle, prdlajda. Nic z toho se nekoná, to sis jen celou tu dobu myslel.

Lidi si totiž zvyknou na to, že zvládneš všechno to břemeno a pak ti jakože položí super nabídku, že si jakože polepšíš, ale naloží na tebe ještě větší břemeno, než si měl doposud. A to jestli si teď dýchal ztěžka a jel na svoje rezervy, tak nevím na co bys jel v případě, když to přijmeš. Už takhle to bylo moc, na pokraji zdravotních sil a nyní? Nyní mám jako co? Převtělit se na supermana? Vyvinout se v nad člověka? Obětovat celý svůj partnerský a osobní život?

Je to moc. Vy kdo mě znáte, víte že dokážu hodně slevit a hodně vyjít vstříc, jakože fakt ano. Dokážu slevit ze svých požadavků a velmi se přizpůsobit, avšak došli už i na mou hranici za kterou nechci zajít. A tak bohužel, musím odmítnout a říct ne. Nejvíce mě na tomhle všem štve to, že žádné poděkování, žádný příslib opravdu dobrého jednání pro mé dobro, žádné vstřícnosti, které by mi třeba ulehčili a které by mi opravdu pomohli, žádné na oplátku, nic. To mě štve, ano je to moje chyba, neměla jsem očekávat vůbec nic a dělat to pro nic. Fajn, s tím se smířím, že jsem hloupá a očekávám dobré věci od lidí, kterým pomáhám. Však to pomyšlení, že mě mají za někoho, kdo je totálně hloupý a skočí na všechno, co mu kdo řekne. Že si o mě myslí, že jsem jako „kam vítr, tam plášť“ že jsem asi člověk bez nějakých vizí, přání a požadavků, totálně vygumovaná a jediné co uvidím je práce a peníze. To mě na tom dost mrzí, že nakonec nemůžu čekat nic dobrého a zas to vzít do svých rukou a zakročit tak, abych se měla dobře. Udělat to musím zase jenom já a moje volba a schopnosti, protože když budu na všechno kývat podělám si život a už mě jen tak neuvidíte, protože byste se se mnou asi fakt neviděli.

Abychom byli v obraze, vlastně jakože to bylo tajné, ale vlastně už dávno není, takže to budu troubit jak chci.

Tehdy když to bylo aktuální jsem to nechtěla říkat, protože jsem nechtěla slyšet žádné rady a žádné kecy o tom, co je a není pro mě dobré. A tak jsem si to rozhodla podle sebe a věděl to opravdu jen ti nejbližší. Ano, jsem asi hrozně zlá, ale nevěděla to ani rodina a to proč? Protože jsem si chtěla odpustit jakékoliv rady, co je v jejich očích pro mě dobré. Prostě šlo o to, že jsem dostala novou pracovní nabídku, která mi měla hodně zlepšit situaci ať pracovní, poziční tak i finanční. Dostala jsem jí v době, kdy byla pro mě krize, nevěděla jsem, kde budu pracovat, protože se bohužel moje dosavadní pracovní místo rušilo a nebylo cesty zpět i přes moje snahy a výsledky, které se lepšily. Bohužel.

Bylo mi to líto, ale musela jsem jednat. Bylo to pro mě rozcestí a já se nerada rozhoduji mezi něčím. Projednávala jsem to jen s pár blízkými lidmi, oni ví o kterých je řeč a nejvíc jsem to projednala sama se sebou a s mým rozhodnutím jsem spokojená. Bylo to tak jak to cítím a možná v očích ostatních to není správné, nebo nevím co by si mysleli. Já jsem spokojená.

Bylo to pro mě něco, co není v mých lidských silách vykonávat, ani v mých zdravotních a dopravních možnostech. A jelikož jsem si chtěla zachovat nějaký osobní a partnerský život, tak jsem nabídku odmítla. A pocítila jsem tak velkou úlevu a i radost sama ze sebe, že jsem se dokázala rozhodnout a nelitovat. Vybrala jsem si cestu, kterou zvládnu. Jsem na své rozhodnutí hrdá a udělalo mi to radost. A to je to nejdůležitější jak to vidím já, uvědomila jsem si, že hlavně záleží na mém názoru a rozhodnutí, protože by to rapidně ovlivnilo můj život.

Zvolila jsem těžší cestu, avšak nelituji. Těžší jak se to vezme, cestu takovou, která spočívala v tom, že se přeházely stavy lidí a někdo mi musel uvolnit místo. Je to strašně sobecké já vím. Ale zas kdo kdy něco udělal pro mě? Kdo by mi vyšel vstříc sám od sebe? Já celou dobu vycházela komukoliv a nikdo nic pro mě. Tak je to asi toto způsob, jakým si to vyberu zpět.

Jen škoda, že jsem si tenhle klid a radost zas musela vydobít sama vlastním rozhodnutím a přesvědčením. Však nedá se nic dělat, to je právě to prokletí, jak si všichni myslí, že jsem nesmrtelná upířice a vše zvládne, asi….

V jejich očích. V mých očích jsem velmi chatrný člověk, který se hodně spoléhá na Vesmírné síly a své vlastní schopnosti a to že se znám, respektuji se a nechci si ještě víc přitěžovat a zatěžovat se. Nemusím totiž vše zvládnout.

Zdroj obrázku: TW-SWEETBLOOD. Tw-SweetBlood [online]. [cit. 13.1.2022]. Dostupný na WWW: https://tw-sweetblood.webnode.cz/news/alice/