S nátlakem, na co?

Nátlak, aneb když něco aktivně děláte a někdo, nebo něco na vás tlačí a žene k lepšímu výkonu, či rychlejšímu. Prostě něco, co vás pohání dopředu, abyste se neloudali, abyste něco nekazili, abyste byli lepší, šikovnější, úspěšnější, výkonnější.

Když to vezmu obecně tak zdravá forma nátlaku je prospěšná, protože přiměje člověka vůbec něco dělat. Nějaká ta povinnost, lhůta, časové rozmezí je důležité pro to, aby člověk vůbec vstal ráno z postele, dopravil se do školy či do práce, zaplatil něco včas, dojedl to, co má v lednici, přijel na domluvený čas, vyřídil to, co má vyřídit a podobně. Nějaký nátlak či nějakou motivaci každý člověk mít musí, když by nebylo tak by zavládla totální lenost všude u hodně lidí. Moc by toho nefungovalo. Nebo třeba když někomu radíte, nebo po někom něco chcete – slušnou formou a citlivě řečeno, tak to je v pořádku, dáváte tomu člověku názor, úhel pohledu, motivaci a podporu že může být lepší verzí sám sebe.

Zároveň nezdravý nátlak to je, když jste dobří, úspěšní, jde vám to co dělá výborně, stíháte, snažíte se, dodržujete to co máte a i přes to na vás někdo apeluje, abyste byli ještě lepší.

Tohle je tak trochu úhel pohledu, protože tuhle mez má každou nastavený jinak. Někdo to může brát jako takový motor, který vás nutí jet na maximum a maximálně se snažit a opravdu ze sebe vypotit to nejlepší. Někteří lidé to tak i preferují a jedou na plné obrátky, dělá jim to dobře a jsou skutečně dobří.

Ale zas někteří lidé to berou tak, že když je člověk dobrý, šikovný a umí sám se postarat a dělat tak proč by ho měl ještě někdo burcovat, když to přeci zvládne sám? Pak je to bráno jako nezdravý nátlak a vlastně takové nepřímé nucení do toho, co člověk ani nechce. Mezi takové lidi patřím i já.

Myslím si, že nadbytečný nátlak je k ničemu a akorát člověka deptá po psychické stránce a snižuje ten jeho výkon, protože ten člověk se cítí zatížen a pak už nemusí vydávat takové výkony, protože ho to vyčerpává psychicky.

Dřív před několika lety jsem bývala taky ten cholerický typ, který jel na maximum a dělalo mi dobře mít napěchovaný den aktivitami a vše stíhat a tlačit i sama na sebe, věřila jsem, že mě to dělá lepší a lepší, že nejsem lenoch a stále něco dělám. Jenže kolikrát jsem se až tak zatížila, že jsem pak odpadla fyzicky, nebo jsem prostě nestíhala a byla jsem pak vnitřně vyhořelá, cítila jsem se k ničemu, přitom šlo o lejno, mohla jsem to udělat jiné dni, kdybych na sebe zbytečně netlačila. Jenže v tu chvíli jsem to neviděla a chtěla jsem za každou cenu vše udělat a stihnout hned, aby nikdo nemusel na mé výkony čekat, nebo na mě čekat, chtěla jsem být dobrá.

Časem mě ale tohle moje tempo začalo vyčerpávat a musela jsem zvolnit. Donutilo mě to. Narážela jsem totiž na lidi, kteří jsou líní vyloženě líní, nebo ti na které jsem musela čekat já, nebo ti na které nebyl spolehnutí, zapomínali, neřešili, měli to u háje nějaké starosti, nepředřeli se, hypochondry a podobné typy. Takže to mě postupně začalo brzdit, když jsem takové lidi měla ve své blízkosti tak jelikož jsem jejich spolupráci nebo jejich podíl potřebovala tak i kdybych se na hlavu stavěla tak prostě s nimi jsem nemohla pohnout, ani rozmluva, ani hádka, nic nepomáhalo, ti lidé měli svůj svět a to že já se nervuji, aby něco bylo na čas měli na salámu. Tak jsem pak chtě nechtě zvolnila. Dopřála jsem si jaké to je na sebe netlačit a aktivity si rozvrhnout, nepodělat se z toho, když něco hned nestihnu, ale rozprostřít to do více dnů. Ulevilo se mi. Zjemnila jsem i na své povaze a charakteru, změnilo mě to pozitivním směre, připadám si tak víc sama sebou, že tohle ke mně sedí mnohem víc než ten dřívější dryl. Připadám si takhle, že jsem to já, ta něžná osůbka, která nemá ráda nátlak, ale zároveň má smysl pro spravedlnost a pro práci. Takhle se cítím dobře a proto nyní, když mi do života přicházejí lidé, kteří jedou na plné obrátky a tlačí a zkouší i tlačit na mě, tak je mi jich líto, protože vím jak se cítí a že jsem i taková já dřív byla. Ale už se z nich neposadím na zadnici, nejsem vyjukaná, prostě jen si jedu to svoje tempo a žiji si to svoje. Nechávám je tvořit si to svoje, pokud je to v mých silách tak pomůžu a vykonám to co mám, ale když to nestihnu tak se nedá nic dělat a dodělá se to jindy. A když někdo v současnosti chce tlačit tak se zapřu a nenechám se, o to spíš to neudělám, nebo si to udělám po svém. Samozřejmě u toho přemýšlím, používám rozum a ne že bych trucovala a schválně to nedělala to ne, ale pokud na mě někdo nezdravě tlačí a cítím, že je to zbytečné, protože vím že jsem jinak schopná a snažím se tak s tím přestanu a nechám to být. Pokud si mám vybrat tak raději bez nátlaku a stresu, než věčně ve stresu, to se pak podepisuje na zdraví a hlavně na psychice.

Když si nemůže člověk vybrat a ten nátlak je v nějaké formě před kterou se nedá uniknout tak co se dá dělat, člověk to hold nějak přežije, vybuduje si na to imunitu a bude to vypouštět druhým uchem ven a hodně relaxovat. Avšak pokud se tomu dá vyhnout, nebo to nemuset zažívat tak radši v klidu a bez nátlaku. Nemám to ráda, připadám si jak pod drobnohledem a akorát mi to zbytečně sráží sebe-hodnotu což nechci zažívat. Nechci pod nátlakem dělat věci se kterými nesouhlasím, nebo se bavit s některými lidmi nebo člověkem, když vyloženě nemusím, nemám k tomu člověku žádnou povinnost pracovní nebo morální. Raději svobodně a v klidu. Protože pod nátlakem to mi nejde a jako většina lidí dělám chyby, anebo mi to tak aspoň připadá.

Zdroj obrázku: CSP_KENTOH. Fotosearch [online]. [cit. 1.5.2020]. Dostupný na WWW: https://www.fotosearch.cz/CSP417/k30103464/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *