Skoro všichni se už jen stydí

To se to dopracovalo, nebo to tak bylo vždy, kdo ví?

To si tak jednoho krásného letního večera po náročném dnu sedím doma, piji saké, cítím ten hic, který ke mně proudí z okna a tak se snažím moc nehýbat, aby se mi nezamotala hlava a rozmýšlím nad tím, jak se asi cítí člověk, kterého mám moc ráda, on to ví, ale neopětuje mi zájem. Jaké to asi je? A proč to tak je? Čím je to způsobené, že mu za nic nestojím? Pousmívám se nad tím a říkám si, jaké by to bylo naopak, když by mě někdo měl rád? Nu se spolehlivostí mohu říct, že kdybych o tom věděla, tak bych nenechala jen takhle ležet a postavila se k tomu, s tím člověkem si promluvila o tom, co a jak bude dál.

Avšak když bych o tom nevěděla, jaké by to bylo? Zda bych to poznala, nebo ne?

Zamýšlím se, přepínám hudbu na jednu takovou láskyplnou píseň, kterou se dopuju pozitivem vždy, když mi vnitřně dochází sebeláska. Hraji chvíli hru a stále na to myslím, jaký by to byl krásný pocit.

Na chvíli si myslím, jak bych se cítila výjimečně, nádherně a jak bych si to užívala, pak mi problikne hlavou, jak asi bych se takhle mohla cítit, když bych o tom nevěděla?

Tak si tak uvědomuji, že bych se cítila úplně stejně jako třeba teď, nebo kterýkoliv jiný den a že bych s mým vnímacím senzorem stejně nic nepoznala a chovala se stejně. Takže vlastně si tak kladu otázku, proč nad tím přemýšlím?

Stejně jak vidím lidi, kteří mi chodí do života tak ani jeden by se určitě mi nevyznal a určitě by mě nemiloval, tomu nevěřím, je to sci-fi a určitě bych to na chování nepoznala, protože jsem na náznaky tupá a vše si vysvětluji přátelskostí, nebo naučenými přátelskými frázemi, které používá leckdo. Nevím, ten týpek by asi musel se mnou pořád být, pořád mě hlídat a se vším mi pomáhat, ptát se, zajímat se, psát mi denně a jednou až bychom se opili tak se mi vyznat, až tehdy bych asi pochopila? Ale to je moc velké sci-fi, pochybuji, že by o tohle někdo stál, kor v mé situaci, to jak to mám a jak žiji a jak jsem pod dozorem.

Nevím, tohle je fakt jen myšlenka na inspiraci článku pro pobavení mé logiky a rozumu.

A tak si tak říkám, že stejně by se asi ani nenašel někdo, kdo by se mi vyznal, dneska to co zažívám a potkávám, tak se každý jen stydí za své city, dnes je totiž hanba být k holce hodný a pozvat ji někam, na tož vyznávat city a snažit se o ní, to už je vážně sci-fi. Tudíž si nemyslím, že bych ještě měla to štěstí to takhle krásně postaru zažít. Ale bylo by to krásné. Nejsem romantik, jen mě to tak napadlo, protože na takové věci běžně nemyslím.

Většinou jsem v té roli, že se snažím, vyznávám se několikrát, zvu, trávím čas a stejně nic z toho nemám. Pak zůstanu žít tak, jak jsem zvyklá a uvědomuji si, že mám fajn život i tak. A stejně si uvědomím, že nikoho lepšího nenajdu, než ten koho znám. Mohla bych mu tímhle vystřihnout poklonu. To pochopte sami, jak chcete.

Nemám nějak pokroucené sebevědomí, avšak vidím reálně to, že nijak neočekávám, že by mě něco takového krásného ještě potkalo, když to nejlepší co jsem mohla najít tak, už mám.

Nemyslím si, že v současnosti by se ještě někdo odhodlal k tomu se o mě snažit, tak jako jsem to zažívala v dospívání, že bych mohla chlapy přebírat vidlemi. Nějak už to neočekávám, že by se to stávala. Dneska je to prostě tak, že chlapi dělají nedostupné, jsou tajemní, nic o sobě nepoví, nenapíšou, musíte jim psát první, div je neuhnat, pak se k vám stejně chovají jako k uháněčce ačkoliv nejste, řeknou vám jen to co chtějí, city vám neprojeví, jen vám pošlou naučené fráze když vidí, že se na ně už chcete vykašlat, tak si vás takhle namotají zpátky, sex už dneska nevedou, protože všem stačí jen porno a samostatná jejich práce, svléknout se před ženou taky tabu, protože to musí udělat žena sama a vše oddřít protože dnes se každý jen stydí a nikdo nic nevyžaduje, nemají sexuální potřeby, ani fyzické potřeby, protože na co? Když si vystačí sami.

Ženu dneska už nikdo moc nepotřebuje a i kdyby se sci-fi někdo z těchto typů kluků zamiloval, tak to stejně ženě nikdy neřekne, takže ona ani netuší, neví a nic taky nemůže vzniknout, protože prostě dneska je asi módním trendem se stydět za všechno a být tajemný.

Když to vidím a zažívám to, že je to fakt převážně takhle, tak si vážně nemyslím, že by někdo ještě někdy projevil zájem, když zažívám to, že se vždy musím snažit já.

Ne, že bych s tím měla problém. Umím se snažit, vyjádřit city a dělat to co se sluší a patří, avšak po několika zklamáním už cítím takovou prázdnotu a nechuť, protože přesně u dalšího a dalšího přesně vidím, jak tohle skončí, už to téměř cítím dopředu a vidím, jak je to ten stejný typ a jak se bude chovat obdobně a že nebýt mě, tak by nic nebylo. Tak to dělám sice mechanicky, mám z toho požitek do té doby dokud ho mám ráda, věřím a baví mě to, pak už ne a jen mechanicky se snažím dosáhnout svého cíle a pak už mě to nebaví. Jelikož ten člověk se nechytí a nezačne se snažit sám od sebe a pak už mě to taky nebaví, jelikož mě to vyčerpává do toho jen dávat a nedostávat zpět, anebo dostávat, ale jen to málo aby se mě udržel jako pomyslnou jistotu.

A pak cítím ten nechutný pocit, který tak nerada cítím a to je ta nechuť do dalšího pokračování, nechtít se snažit a nechat to být, pak vyloženě cítím se na to vykašlat a ta nechuť, ta prázdnota, kterou cítím tomu se snažím vyhnout, ale nejde mi to, protože tohle chování těch lidí vůči mě mi to navozuje, když to dlouhodobě trvá a ten člověk mě nezačne mít rád, nebo prostě neprojeví mi též zájem.

Nu to je jedno, dneska je asi fakt moderní se za vše stydět, stydět se vyznat city a vůbec se zamilovávat, lidi asi chtějí milovat jen sami sebe.

Zdroj obrázku: WIKIHOW. wikihow.cz [online]. [cit. 31.7.2020]. Dostupný na WWW: https://www.wikihow.cz/Jak-b%C3%BDt-z%C3%A1hadn%C3%BD