Všeho moc škodí a všech těch událostí taky je dost. Je tohle vážně to štěstí, které si mám přát? Je tohle vážně to štěstí, které mám žít? Je tohle vážně to všechno, co mě má učinit šťastnou? A jestli je tohle vážně jediný způsob, jak dosáhnout něčeho za každou cenu tak nevím jestli tohle chci.
Vážně a opravdu je skvělé si dokázat, že na to mám a že to zvládnu. Je krásný pocit zjistit a dokázat si a i všem okolo, že vše člověk zvládne sám. Dosáhla jsem toho bodu, kdy to pociťuji, avšak než usínám po tom všem náročném míhá se mi hlavou, že je to velice osamělé. Je krásné zvládnout vše sám, ale šťastnější dle mého názoru je na to nebýt sám a nechat si pomoci. Dovolit si něco nezvládnout, něco neudělat a říct si o pomoci, nebo o podporu. Dovolit si něco neumět a být zranitelný, nebo na něco krátký svými schopnostmi.
Uvědomuji si tento smutný fakt, kterým se tento cíl, kteří někteří lidé mají a chtějí ho dosáhnout, jak moc je tohle jakože dokonalý cíl, ale velmi smutný a osamělý. Takový člověk již nepotřebuje nikoho a to je ono, už mu nikdo není dost dobrý a nepotřebuje nic, když vše zastane, je tam nic.
A když nad tím přemítám tak tohle není způsob života, který jsem si vybrala a chtěla bych žít. Sama jsem se za život cítila dost, nebudu rozebírat kdy a za jakých okolností. Proto jsem si dala za cíl, že sama na všechno v životě být nechci. Jsem jiná než ten, kdo mě k tomu vedl a nezazlívám nic. Cítím to jinak, vím, že dnes je velká móda být sám a nikoho nechtít a nemít v životě, rozumím. Avšak já jsem nikdy nešla s trendem, nikdy jsem nebyla zrovna v top cool moderních hitech, avšak měla jsem svůj styl a svůj výběr a to už se vším. Tohle vše mě utvrzuje v tom, že to cítím správně a že nechci být hrdá osamělá královna, která je fakt silná, ale na můj vkus až moc silná a dokonalá.
Radši budu princezna, která je křehká a leckdy upadne a odře si kolínko a nechá si pomoci, protože dobře nedosáhnu a nebudu umět asi vše v životě, ale je to pro mě šťastnější cesta, být s někým, být středem zájmu, pozornosti, být milovaná, cítit podporu po svém boku, nebo za svými zády, když bych padala. Ano, takhle to cítím, to jsem prostě já.
A když žiju tohle pomyslné „štěstí“, které mi všichni radili a radí, jak budu šťastná a jak tohle je šťastná volba. Nemůžu si pomoci to necítit, ten smutek, tu osamělost, tu frustraci a beznaděj, že se s tím musím smířit. Špatně se mi kouká na ten optimismus a rádoby útěchu okolí a všech těch podělanejch lidí okolo, jak mi to přejí a podporují mě, že si to určitě sedne a vydrží se to, bude to dobré. To slovo se mi úplně příčí. Ten od koho bych chtěla radu nejvíce, tak ten se mi neozývá, takže je to stylu „poraď si sama“. Asi mě ten vesmír zkouší, jak uspěju, jak vydržím, kolik sil ještě mám. Jako kdyby to už všechno nestačilo za poslední měsíce, stále jen další překážka a zkouška pod nohy, někdy to vidím až jako výsměch a zákeřnou překážku, která je absolutně absurdní, jen aby to vyzkoušelo moje přesvědčení.
A proto nemůžu vystát tyhle rady typu „že to bude dobré, zvykneš si“ protože si prostě nechci zvykat, je to velmi pro mě těžké to rychle přijmout a žít to pomyslné štěstí. Proto se radši neptám a nestěžuji si, protože na co, akorát přijde nepochopení a já budu v sobě pociťovat další zoufalství a smutek a stejně nebudu z toho moci spát a nebudu spát klidně, protože ty všechny negace mě budou budit a projektovat se mi ve snech.
Nesnáším gratulace k něčemu, z čeho mi srdce křičí „stop“. Toho, koho bych teď nejvíce potřebovala, bohužel se mi neozývá, chápu, je toho hodně, ale i na mě toho je hodně.
Vadí mi na sobě, že to tak cítím, ale nemohu si pomoci, to zoufalství, odpor a to vyčerpání fyzické, které pociťuji a jen si přeji ať to hlavně zvládnu a nikdo nic nepozná.
V hlavě mi bliká jediné „vrať se prosím tak jak to bylo“ jenže vím, že to tak cítím jenom já. Jenom jako jediný člověk, který se podlomil ve svém přesvědčení a úplně změnil názor. Nedokážu si lhát, že to zvládám, když nezvládám, když se cítím špatně, když jsem smutná, cítím se zle, sobě to nalhávat nedokážu. Kéž by se něco nemuselo stát a já se taky mohla rozhodnout jen sama za sebe a nenechala si radit do života. Vždyť já jsem jiná a spousty věcí cítím jinak než většina lidí. Proč jen jsem na to nepomyslela, že to cítím jinak a chtěla jsem se za každou cenu zalíbit. Proč mi tohle vše připadá jako lekce pro mě, že jsem si vytyčila cíl, který byl příliš dokonalý, na který prostě jednoduše nemám?
Ano, nemám na to sil, psychiku, nic, je to na mě moc dokonalé. Od malinka jsem byla učená „vydrž tohle, přežij to, musíš vydržet, nemůžeš to změnit, jen drž“ a proto jsem si řekla, že nikdy nikoho do ničeho nebudu nutit, protože to nesnáším. Nikdy mi tahle rada nepřinesla štěstí, jen zkušenosti, ale taky hodně smutku a slz. A proto bych ráda, když nyní můžu o sobě rozhodovat sama za sebe udělala to, že se nebudu nutit do něčeho, co nechci a cítím, že je to špatně. Asi jsem si to měla zkusit, nebo dostat po hubě od vesmíru, možná, skláním se s pokorou, anebo já jsem předmětem něčí lekce od vesmíru, kdo ví. Avšak nechci se cítit nešťastná a to je jediné co teď cítím naprosto jasně a zkusím sama za sebe vše zachránit co půjde zachránit, zachránit sama sebe.
Každý má názor na různé styly života a opravdu jsem si jich vyslechla dost, každý má kritiku, i radu, slyšela jsem dost, jsem sytá. Avšak vždy se musí člověk rozhodnout jen sám za sebe, tak jak to cítí a tak jak to žije. Svoje srdce má jen pro sebe a své tělo též, nikdo jiný to neodžije, ani ti nejbližší.
Zdroj obrázku: JENN. pinterest.com [online]. [cit. 8.5.2021]. Dostupný na WWW: https://cz.pinterest.com/pin/frozen-anna-and-hans-i-was-so-mad-at-hans-when-he-said-oh-anna-only-if-there-was-someone-who-loved-you–329607266450882884/