Slepý směr

Jak jsem se rozpovídala v předchozím článku, tak budu tak trochu navazovat.

Nevím ani jak, asi jsem moc dlouho šla stejnou cestou, možná jsem si stále něco nalhávala, že přeci jen se mi splní, co chci, možná jen jsem si přála, abych na této cestě našla co chci, anebo jsem jednoduše byla dost naivní na to, abych si to myslela a věřila v to a tím pádem jsem tak dlouho to nechávala takhle plynout až jsem došla do tohoto uvědomění. Uvědomění v tom, že si uvědomuji, že jsem se dostala do slepé uličky.

To, co si přeji cítím, že je správné a moc si to přeji, ví to mí nejbližší a vím to hlavně já, vím že si přeji toho někdy dosáhnout. Ne to mít, ale dosáhnout toho. Už párkrát v životě jsem byla tak blízko, ale nikdy k tomu úplně nedošla, ráda bych toho už někdy dosáhla a prožila si, jaké to je. Je pravda, že mi to nikdo nedoporučuje a ani mi to nikdo nenutí, spíše naopak, ale já jsem právě o to víc přesvědčená, že to zažít chci. A kdybych to někdy v životě nezažila, tak bych se o něco hodně ochudila v životě a to nechci. Duše člověka se má nasytit prožitky a zažít to, co chce, z toho důvodu přichází sem na Zem, aby se učila a nasytila se prožitky.

Ale bohužel tady tak, jak jsem nyní cítím, že se ke svému přání vůbec nepřibližuji a že tudy vůbec směr nevede. Ale, kdyby pro mě bylo tak jednoduché se prostě otočit a jít dál, otočit se a zkusit jiný směr. Ne, pro mě je to prostě těžké, protože jsem došla na slepé uličky ze které se mi nechce odejít. Je to, jako ulička plná ostatních věcí, které chci. Sice to neobsahuje moje hlavní přání, ale obsahuje to všechno ostatní, co mi dělá dobře – bez erotického podtextu. Dopřává mi to cestování, zážitky, skvělé vzpomínky, smích, srandu, pocit že nejsem sama, sladění, porozumění, harmonii, ochotu, sex a další…

A proto není pro mě tak lehké se prostě jen otočit a jít dál, zkusit jinou cestu, protože to není všechno jen zlé. Sice to nikam nevede, ale já v tuto chvíli nemám sílu říct si dost, nebo stop. Jsem na to příliš slabá, abych to tak udělala. A to není žádná moje obhajoba, nebo výmluva, to je moje upřímné přiznání, protože aspoň před někým si to musím přiznat a než to mít jen ve své hlavě, tak to ráda přiznám zde.

Cítím se jako zaseknutá na místě v kupě bláta a s prominutím srajdy ze které se nemůžu hnout, jako kdybych zabředla v té slepé uličce, ale zároveň se chci zachránit jen částečně, aby mě to neudusilo, ale zároveň neutíkám daleko, jen kousek a pak se nechám zas pohltit a takhle se to opakuje. Měla bych si prostě říct, že tohle jen bezpředmětné a že jsem hloupá. Proč zůstávám někde, kde nenacházím víc než doposud? A já vlastně vím, že bych všechno zvládla věřím si, dokážu se o sebe postarat a cítím, že bych se měla i líp, ale nechce se mi nějakým důvodem na který zatím nemohu přijít, tak se mi nechce toto opouštět. Možná se mi to líbí víc, než abych se toho vzdala. V tomhle jsem jak nepoučitelný mamlas, pořád a pořád vstupuji do stejných řek a vždy mě ty ryby v řece pokoušou, já se divím, brečím bolestí, ale stejně i když na chvíli uteču, tak pak do té řeky vstupuji zas a zas, topím se, ryby mě hryžou, otírají se o mé nohy, ale já stejně vím, že nemohu z toho vzejít dobře, stejně tam i přesto jdu znovu a znovu, jen co vidím, že se hladina upravila.

Možná si raději budu přát, aby řeka vyschla, abych neměla, kam se chodit topit, abych se zachránila.

Jsem jak zaseknutá na místě, štve mě to na sobě, ale vím, že jsem asi neschopná se odseknout, nebo zda se najde jiné řešení? Opravdu, jako kdybych se potápěla v bažině a vždy se na chvíli vyhrabala, abych se neutopila a pak na novo. Vím moc dobře, že je to slepé, že je to slepý směr vím to a nejen z mého intuitivního cítění, ale i to mám potvrzené, takže to nejsou jen mé dedukce.

Ale i tak zůstávám, tak se ptám sama sebe proč? Ráda bych se cítila líp, ať už na tomto místě, anebo nejlépe a nejraději někde jinde a když zvolím jiný životní směr, protože jinak to asi nepůjde. A nalhávat si, že třeba časem najdu cíl této cesty? To ne, nechci si nalhávat a dávat si falešné iluze, taková nejsem. Já dělám totiž mnohem větší hloupost a to je to, že vidím že to nemá směr, že jsem ve slepém směru a i přesto zůstávám, vím to na tuty a přesto s tím nic nedělám, no nejsem já blázen? Já to vlastně reálně vidím a dokážu si popravdě normálně tohle přiznat, jen bych taky ráda se cítila líp, že bych si řekla, že to, co dělám je správné, nebo že jsem se pozitivně posunula životem dál. Docela ráda bych tohle zažila a řekla si to. Takový vnitřní posun, pochvala, pocit hrdosti sama na sebe, to bych chtěla zažít.

Protože to, jak žiji tomto psychickém rozpoložení a momentální rozpoložení v duchovní oblasti za to se nemohu pochválit a ani neříkám, že je to dobré.

A co Vy zažili jste někdy něco takového? Kdy jste se cítili zaseknutí na místě? Kdy jste se jen tak nedokázali odseknout?

Zdroj obrázků: KUNDERA, Milan. Citáty slavných osobností [online]. [cit. 13.9.2019]. Dostupný na WWW: https://citaty.net/citaty/278865-milan-kundera-slepa-ulicka-je-mistem-mych-nejvetsich-inspiraci/

COURTNEY HART. Kingston Herald [online]. [cit. 13.9.2019]. Dostupný na WWW: http://kingstonherald.com/entertainment/i-fell-in-love-with-the-devil-2010326425