Stejně vždy uteču

Vytváření situace, tak aby mi zkřížila cestu, tak, aby mi zúžila možnosti, tak abych se nemohla rozhodovat mezi více, tak nějak aby se ti to zrovna hodilo do tvého života a nemohla jsem se rozhodovat jinak a byl jsi mou jedinou možností, přitom já jich určitě měla i víc. Jen to všechno mělo „přirozeně“ vyplynout, abych vždy došla k Tobě a po několikáté.

Říkáš, že se spletu a že se ztrácím sama v sobě, ale co když jen cítím dobře a jdu správně a že ty kroky od Tebe jsou správně, co když mě jen chceš blokovat v cestě dál? Co když přeci jen cítím správně a nedělám jen samý omyl, nejsem neomylná to ne, ale co když ty kroky od Tebe jsou v pořádku, co když mi to pomáhá?

Možná se mi tím snažíš odříznout cestu od všech ostatních, abych chtěla jen Tebe a nevím proč. Proč to všechno vždy vyplyne tak, že Ty jediný zůstáváš? Proč u tebe mám vše odpouštět a neřešit? A co když tohle všechno povídání o Tobě, že jsi mou jedinou správnou možností, co když je klamné a jen to tak má vypadat? Co když tohle není karma života, jen já se pořád vracím stejně, ke stejnému člověku, na stejnou mez, kde jsem stále?

Připadá mi to tak, jako kdyby mi tohle všechno mělo připadat, že to tak má být, ale já si říkám, co když to není nijak předurčeno a můžu to změnit podle sebe.

Vím, že takhle to je asi „správně“, ale já mám prostě chuť to změnit na jinak. Na jinou strunku, něco jiného, co když tohle není moje konečná, ale jen průběh a čistě etapa mého života. Nechci se smiřovat s tím, že takhle už to zůstane a jinak to nebude.

Proč u Tebe mám čekat a tolerovat něco, co se mi tolerovat nechce? Proč mám čekat jak hladovějící pes na jídlo, když ty se sám cpeš a slibuješ, že mě nakrmíš, ale zatím tak nečiníš? Tato metafora mi přijde nejpřesnější. Co když někdo jiný by mě jako pejska nakrmil hned? Co když prostě jinde bych nemusela čekat na nic a měla bych to přirozeně tak, jak by to přišlo?

Tohle čekání mi přijde totiž nekonečné. A vždy když se rozhodnu odejít tak uděláš něco, co mě přiměje zůstat a sama nevím proč, vždy vyplyne, že jsi mou jedinou možností. A že ti ostatní jsou vlastně jen špatní a chtějí mi zle. Nevím proč, vždy a pokaždé mám přijít k tomuto závěru, ale už se mi vážně zajídá, má to končit pořád stejně?

Prý je špatně, když jsem smutná, ale neumím se přepnout jako stroj, abych nebyla. Odebereš mi někoho, koho jsem měla ráda a divíš se, že jsem smutná, takové věci trvají než se vstřebají, mě tedy ano. Někdo mi ze života odejde a prostě není to hned, abych dělala, jakože to nikdy nebylo a neexistovalo, prostě to pro mě znamenalo a jsem ráda za to, že to bylo, nevím proč tohle nedokážeš snést a smířit se s tím, že takový život prostě je.

Kdykoliv se rozhodnu jít jinam a za někým jiným, tak to vždy skončí tak, že se mám vrátit, dříve jsem si říkala, že to tak prostě je a je to tak v pořádku a že máš pravdu, ale co když takhle to není v pořádku, co když dělám tu jednu a tu samou chybu?

Připadá mi to, jako kdybych nikdy neměla odejít, bráníš mi v útěku a já bych se, tak moc chtěla rozeběhnout. Prý nemám, prý je to nebezpečné, ale co když je to právě to dobrodružství, které potřebuji. A já přitom nechci nikomu ubližovat, jen prostě chci žít? Chci tak moc?

Stejně víš, že když budu chtít utéct tak prostě uteču, vždy si způsob najdu. Utíkat mi vždycky šlo v životě, avšak ne v tom smyslu utíkat od problémů, ale utíkat od některých lidí, nebo do klidu, ano to mi šlo.

A ne nechce se mi už tolikrát, aby bylo po tvém, už se mi to zajídá, protože to je to samé a dokola a já bych to chtěla po svém moc, ale na mém způsobu jsou asi vždy nějaké chyby a mě to nebaví poslouchat, ale přitom stále toužím to mít po svém.

Říkáš, že už uteču a že stejně půjdu pryč, jenže místo toho, abys činy dokázal, že utíkat nemusím tak to akorát všechno přivoláváš a ještě dřív to vidíš ve vizích dřív než já.

Mé vize se mění ze dne na den a z hodiny na hodinu, jde to rychle jinak, protože se budoucnost mění každou chvíli dle toho, jak se lidé rozhodují. A já vážně začínám uvažovat o tom, že tohle není osud, ale jen pořád opakující se stejné rozhodnutí a že život je o rozhodnutích, které člověk učiní a jak si život uzpůsobí.

A podívej, jsem v tomhle optimista, avšak osud pro mě již dávno není, jisté osudové okamžiky asi v životě přijdou, ale stejně si to vše člověk ovlivní sám, co a jak a jak bude žít dál. Nevěřím, že lidé jsou si souzeni, stejně když na sebe budou oškliví tak nemusí spolu být, to podle mě je jen výmluva na nějaký osud. Všechno je o lidech a jejich správání.

A když se člověk rozhodne jakkoliv, tak se prostě rozhodne a nějaký osud tomu stejně nezabrání, to říkají totiž lidé, že osud nepřelstíš a kdo spolu má být tak bude, ale já tomu nevěřím.

V životě se mi to už párkrát povedlo tohle obejít a přetnout jakási „osudová spojení“, protože to nebylo pro mě dobré, tak jsem to nechala být, zvedla prostředníček minulosti a šla si svou cestou, protože taková já jsem. Neumím žít v něčem, v čem bych nebyla šťastná a co by mě ubíjelo. Protože zdraví má člověk jen jedno, jak fyzické tak psychické.

Já neříkám, že ten prostředníček zvedám znovu, ale někdy mám fakt nutkání to tak udělat a jít si svou cestou a ještě si najít to, co chci a co bych mohla někde jinde dostat. Život je krátký, alespoň pocitově, protože týdny a měsíce plynou hodně rychle a když se má něco udělat, tak se to má udělat hned a nečekat na něco stále vhodnějšího nebo vhodnější dobu, protože ta správná chvíle je právě TEĎ.

Zdroj obrázku: LÚMENN. Angelum lucis [online]. [cit. 13.9.2019]. Dostupný na WWW: http://blog.angelumlucis.cz/vtelovani-dusi-a-jiskreni-odpovedi-pro-lili/