Stín, stíny, temno

Znovu se vrátily stíny, znovu se zatáhlo. Říkám si „co se děje, jak to ustojím, proč slunce zašlo?“. Samozřejmě nepřicházím na nic, jen tak smutně vyhlížím, jak se mi slunko ztrácí z dohledu. Nevím, co se děje, že by mě dohnaly stíny? Že by mě chytnul za ruku strach a táhnul mě zpátky? Nevím, hledám odpovědi, na nic nepřicházím.

Říkám si „proč jen nemůže být delší dobu všechno v pořádku? Proč mě jen prostě nenecháš žít?“. Úsměv mi spadl, svoboda ustala, cítím táhnutí zpět a vše, kde jsem byla se mi postupně ztrácí. Je to dál a dál, je mi to líto, ale těžko se mi brání, asi je to jen prachobyčejná moje slabost, kterou si přiznám, asi se neumím ubránit? Asi se nechávám strhnout.

Slyším jen, že je to pro moje dobro a moje štěstí….

Jak by to mohlo být pro moje štěstí, když šťastná jsem byla jinak a tam, kam jsem došla. Cítím, jak stojím sama a zatahuje se, mračna se šklebí a schyluje se k dešti a bouři. „Přečkám to, ustojím to, kam se schovám“ ptám se sama sebe. Schovávám se, ale není to bezpečný úkryt, znovu cítím přítomnost toho všeho, co mě donedávna doprovázelo a co mě drželo tam, kde jsem byla dlouhou dobu. Cítím všechny ty stíny a to temno, které mě dříve obklopovalo a to, jak se mi nedařilo. Jak to vše chodilo se mnou a všude a nutilo mě to cítit se špatně, vyčítat si, vinit se, snažit se pro nic a dřít jak sluha.

„Do háje, vrací se to, byla jsem tak daleko“. „Podělaná recidiva“ ale slova mi moc nepomůžou, musím jít dál. Rozbíhám se, trhám ruce stínů, které mě drží, škubám se jim a utíkám, utíkám pryč do krajiny, kde jsem byla, kam až jsem došla a bylo mi hezky.

Utíkám, co to jde, neohlížím se. Doběhla jsem, ale i tam koukám se zatáhlo a je smutno. Podívám za roh a jeden stín tam na mě stále čeká až doběhnu. Zasadí mi další ránu a já padnu do pokleku. Jako kdybych se té ráně nemohla vyhnout a doběhlo mě to i tak.

Pak se ztratí, počasí je stejné, terén též a mě to bolí. Ale co už, pokračuji dál. Asi ta šťastná chvilka byla jen na chvíli. Říkám si, „kdy se už z tohoto vymaním?“ Jdu dál, pokračuji, sem tam se ohlídnu pro svoje bezpečí, ale jdu dál, nic se nemění, cítím se podobně jako tam odkud jsem utekla, úsměv mi to nedalo, pocit štěstí ne. Jediné pozitivum je to, že na mě nic a nikdo neútočí, stíny se drží dál za mnou, ale sice jdou za mnou.

Je to věčný souboj, bojím se, že tomu budu čelit znovu. Nechce se mi o tom mluvit, nechce se mi to říkat, že jsem s tím znovu musela bojovat. Všem jsem řekla, že je to už za mnou, že je to vyřešené, ale tyhle vnitřní souboje se utkávají ve mně.

Člověka to tak někdy láká znovu podlehnout, pak zas to přejde a ustane. Vím, že je to špatné pro mě a že mi to akorát bere sílu, ale nyní když se držím a jsem v bezpečné vzdálenosti, tak proč je stále pochmurno a nedaří se? Proč stále cítím, jako kdybych v tom nadále plavala? Proč se prostě necítím líp?

Chtěla jsem být jen v klidu, svobodě a míru, aby se to konečně pohnulo dobrým směrem a začalo se dařit dle mých představ. Zatím nic, asi jsem chtěla výsledek moc brzy? Nevím. Asi se jen bojím, že se to vrátí, nebo jsem netrpělivá.

Pokušení se mi vrací, ale já stále věřím a stojím, že to dám. Věřím si víc, protože vím, že dokážu a už to nikdy nebude jako dřív. Sice mě stíny doprovázejí a mám pocit, jako kdyby nade mnou byla temnota. Kamkoliv jdu zhasne se lampa, vždy se to děje když mám nad sebou špatnou karmu…. Nemám to ráda, proč se to za mnou pořád jen táhne? Drží mě za ruku stín strachu, že se to vše vrátí a že budu tam kde jsem byla a v mnohem horší verzi než jak to skutečně bylo.

Nebo si to jen vsugerovávám a mám prostě jen pustit ten strach do světa, opřít se sama o sebe, vzít si hůl na cestě, zabodnout ji do země a vyšvihnout se nahoru….

Bojuji dál a dál, jen prostě nevím, proč se to za mnou táhne, když cítím, že dělám vše správně na dobré cestě. Neopakuji chyby, aspoň doufám a jdu tím směrem, kterým bych měla jít abych žila důstojně a šťastná. Asi to chce víc mé vytrvalosti, výdrže a času.

Článek je opět hodně metaforický, je to o vnitřním souboji sám se sebou, o tom jak je někdy těžké udržet se v rozhodnutí pro které jste se rozhodli a jak je důležité umět vytrvat i když se Vám zdá, že se nic nehýbe a o tom jak dokážou vlastní pochybnosti člověka mást.

Zdroj obrázku: LEAH REICH. the verge [online]. [cit. 31.1.2020]. Dostupný na WWW: https://www.theverge.com/2016/10/8/13212824/how-to-be-human-coping-with-depression