Štvu tě, ale můžu se jen domnívat čím

Chvíli dobré, příjemně překvapující zpráva, mohla bych si myslet, že je všechno již konečně v pořádku a získala jsem něco krásnějšího na vyšší úrovni. Milá slova, milé zprávy, přání, opětovaný zájem, to jsem si vše přála, ale asi mě to mělo pouze osvěžit.

Asi to vše bylo jen na chvíli, jen mě to mělo ovanout a jít dál i s tím jsem počítala, škoda, že už to odchází pryč. Sice neslyším „sbohem“, ale v činech se to projevuje.

Když jsem byla k dispozici, když jsem vše věnovala, když jsem vše obětovávala, byla jsem za nejlepší. Žil sis tak, jak sis žil, nekecala jsem Ti do toho, neřekla jsem křivého slova, neřekla jsem nic, podporovala jsem tě ve všem, občas jsem nechápala, protože mi to přijde nepochopitelné, ale řekla jsem si, že nemusím asi vše chápat a nechávala jsem žít a užívat.

Leccos mě mátlo, můj rozum, ale v některých případech jsem se nesnažila pochopit, protože to bylo tak trochu „mimo“ mé chápání. Jen jednou jsem si dovolila taky žít dle sebe a nebýt k dispozici, tak už z té reakce mám divný pocit, jako kdyby ti to vadilo, ale neřekl jsi to.

Náznaky, uražená gesta… jako na co? Proč mi jen prostě nedokážeš říct, že ti to vadí?

Proč jen prostě nedokážeš být ke mně upřímný a nestydět se sám za sebe? Na všem se dá domluvit a promluvit si o tom.

Takhle to nepochopím. Snad jen si budu přát, abys mě pak netrestal tichem a ne-reakcí a nechávat mě dolézt. Snad jen mi to neuděláš, připadám si pak jako nějaký viník.

Snad jen tohle se nestane, budu doufat a přát si, že se z toho vyspíš a pochopíš. Tohle chování moc dobře znám, proto mě to až tak nevyrušuje z klidu, protože je mi to velmi známé. Nevím, asi mám špatný vnitřní magnet na lidi a přitahuji stále ty samé typy a zažívám ty podobné scénáře. Asi mám divný smysl pro hledání a nalézání si lidí do života.

Měl si být něco jiného než jsem doposud znala a přitom jsi jen jiný odstín toho podobného, co jsem doposud žila.

Od té doby, co jsem si dovolila mít čas taky jen pro sebe a své přátelé, tak jsi jiný, nevím proč. Narážky, náznaky na můj volný čas a na to, co mám ráda. Nechápu… Proč mi to jen prostě nedokážeš otevřeně říct, že ti na mě něco nevoní? Pravdu unesu, ale vadí mi tahle přetvářka. Děláš jakože se nic nestalo, jakože si stále stejný, přitom vidím a cítím, že tě to štve, neodpustíš si tu narážku. Děláš jako kdybych na Tebe stále kašlala, přitom nekašlu ani jednou. Nevím prostě nevím. Kde se to v Tobě bere. Zdůrazňuješ, že ti něco bylo kdysi zakazováno a že bys to nikdy neudělal, ale proč vidím, že bys mi to nejraději zakázal.

Intuice je někdy velmi jasnozřivá. Stejně tak, jako Ty intuitivně vycítíš, tak já též. Přeci si nemusíme lhát, že tě něco na mě štve? Je to můj charakter? Je to moje touha žít po svém? Je to můj způsob života? Říkáš, že mě obdivuješ, jak žiji, že bys také tak chtěl žít, ale když ti vyprávím, jak žiji a jak trávím den, vidím něco jiného než nadšení.

Těžko říct, odpověď víš jen ty sám. Tak si ji klidně nech, ptát se nebudu. Doprošovat se odpovědi nebudu.

Mám své svědomí čisté, že i když mě něco štvalo tak jsem Ti to vždy sdělila a rovnou pořešila hned. Vylétlo to ven, pročistila se atmosféra a dobré.

Připadalo mi to jen jako ve stylu „že ty můžeš chodit a jezdit kam chceš a kdykoliv chceš a já ne“ a když jsem se odhodlala „si chodit a jezdit kam chci tak se stalo toto“.

Tak proč se se mnou bavíš, proč se se mnou zaplétáš a slibuješ něco víš, když asi evidentně nekoušeš můj život?

Nevím, nechápu, nepobírám rozumově proč to takhle je. Ptám se na to, vyjadřuji svůj názor, svůj názor mi neříkáš, jen jakože přitakáváš a že bys to tak nikdy nechtěl a neuděláš. Jen mi prostě přijde, že vlastně ani nevím jaký na to opravdu máš názor. Ale to asi nemá cenu z tebe tahat.

Buď se prostě člověk vyjádří, anebo ne a nedostane se to z něj. Nejsem trýznitel, abych tě mučila pro odpověď.

Podobné scénáře už jsem žila, tuto chybu už nechci opakovat. Nechci se vnucovat jen proto, že jsem žila svůj život.

Mrzí mě to, ale víc asi udělat nemohu, myslím si, že jsem fér člověk.

A co vy znáte ten pocit, když se na vás někdo naštval, či urazil a ani nevíte proč? A hlavou vám běhá několik důvodů, vidíte, že ten druhý je na vás tak trochu naštvaný, ale nepřizná to.

Zdroj obrázku: CHÁBA, Karel. Partnerske-vztahy.eu [online]. [cit. 31.1.2020]. Dostupný na WWW: https://www.partnerske-vztahy.eu/ignorovani-partnera/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *