Syndrom sebestřednosti

Bylo nebylo jeden krásný svět a v něm jedna krásná planeta na které žili lidé. A lidé se vzájemně odlišovali a některé z nich postihla taková psychická nemoc. Byla to novodobá nemoc, která byla psychického původu a pojmenovala se tak na přání jednoho doktora, který zásadně léčil pouze lidi bez medikamentů.

Doktor byl hodný, uměl pacientům naslouchat, ptát se, zajímat se o to jak se cítí, jak se mají a co je trápí a tím jak je vyslechnul dokázal jim poradit, co mají sami v sobě zpracovat, udělat a co mají na sobě zlepšit, nepředepisoval žádné léky a ani nikoho neodmítal, kdo za ním přišel. Na každého si vyhradil svou ordinační chvilku, někdy i ve volném čase, ale svou práci miloval a proto lidem věnoval tolik času.

Lidé přicházeli různí. Někteří si svůj problém uvědomovali a jiné ne. Lehce nad polovinu pacientů si nakonec svůj problém uvědomila a začala na sobě pracovat, tím pádem se postupně uzdravili, anebo přestali chodit za doktorem úplně. To doktor považoval za svůj úspěch. Protože co pro něj může být lepší výsledkem než to, že dokázal člověka uzdravit. Postupem času za ním docházelo víc a víc pacientů, kteří měli nemoc na kterou bylo těžké najít léčivou cestu a postup. Doktor bádal a čím dál víc ho ti pacienti fascinovali. Byli to pacienti, kteří měli nutkavou myšlenku toho, že se veškeré dění tohoto světa točí kolem nich.

Někteří nemocnější pacienti dokonce měli záchvatovité stavy, že je doktor tajně miluje a proto se k němu začali buď lísat o to víc, anebo jej navenek odmítali, ale pak když odcházeli z ordinace tak se jim stýskalo a vyváděli, že už od doktora odcházejí.

Někteří pacienti doktoru ve volném čase, anebo v noci dokázali psát takové zvláštní zprávy o tom, že stejně ví, že je tajně miluje, ale že s ním nemůžou být, protože to prostě nejde a proč na ně doktor myslí.

Přitom doktor ordinoval pouze ve své ordinaci a pacientům se věnoval profesně pouze tam, mimo ordinační dobu si žil svůj život, nikoho nepronásledoval. Někteří z mnoha dokázali psát výhružně panu doktorovi, dokonce mu psát takové věci zda už na ně zapomněl, že je to strašně traumatizovalo, nebo že jim léčba dokonce ublížila. Když doktor takové pacienti slušně vyhodil, pokud jim léčba ubližuje jak říkají tak začali ještě víc brečet, ječet, kvičet a vypisovat doktorovi zprávy o tom, jak jim je špatně. Tak je doktor znovu vzal a takový scénář se několikrát opakoval. Vyhodil je již po několikáté se slovy, že to již nemá cenu, že se léčit ani nechtějí, že si cestu životem už sami vybrali a to tím, že se budou litovat. Znovu začali kvičet a ječet a bulet, ale doktor už neotevřel, když to viděli, tak se normálně zvedli a šli po ulici dál jakoby jim nikdy nic nebylo.

Dalším takovým nečekaným pacientem se stal doktorům zdravotní bratr, který mu ordinoval pacienty. Však zdravotní bratr zjevně od doktora čekal více než jen profesní vztah. Musí se však nechat, že mu vždy ohledně pacientů radil dobře, dokázal včas odhalit který pacient se chce uzdravit a který ne, dokázal lidi odhadnout mnohem lépe než doktor a za to mu byl doktor vděčný. Zdravotní bratr se však začal pomalu chovat víc a víc divně, začal odsekávat, mračit se, nebyl již sdílný, vše si řešil v soukromí, na doktora i leckdy křikl, nechodil na čas kdy měl, když mu doktor vytkl, že chodí pozdě, nebo že by se mohl ohlásit, tak začal křičet, že to není jeho věc a ať ho neomezuje, že není povinen mu to hlásit. Jasně, měl ho doktor okamžitě vyhodit za takové chování, ale měl ho rád přátelsky a nedokázal ho vyhodit. Tak to zametl pod koberec a na bratra si dával pozor, bál se mu cokoliv ostřejšího říct. Jenže bratr se choval ještě hůř a hůř, schválně mu objednával pacienty na dobu, kdy už měl naobjednáno, schválně vstupoval do léčby doktora, poslouchal doktorovi telefonáty, schválně chodil ve volném čase na akce a ven tam kam doktor, aby ho schválně potkával a sehrál to tak, že je to velká náhoda. Po čase to doktora dodělalo a pohádal se s ním, že se chová povýšeně a že se takhle chovat nemůže, za to mu bylo vytčeno, že vlastně doktor je špatný, že ho omezuje a že co si to dovoluje. A to bylo pro doktora konečná, sebral si své věci, zavřel ordinaci. Šel jinam, založil novou a tam měl nového zdravotního bratra, který byl pohodový a měl svou práci rád. Začal pracovat tam, dokonce i pacienti měli větší chuť se uzdravovat. Doktor si to vysvětlil špatným prostředím a tím, že bohužel i ten předchozí zdravotní bratr ze své profese též onemocněl a bral to tak, že se to prostě stává a že ho musel nechal jít. A tak čas krásně plynul, doktorovi se dařilo a pacienti se uzdravovali snáze. Jednoho dne mu do ordinace přišel coby pacient jeho předchozí zdravotní bratr se kterým se dříve nepohodl. Do telefonu se sice objednal jako pacient, avšak když přišel tak se doktor lehce zděsil, on se jen čarodějnicky zasmál a řekl „tak mě tu máte, vy jste na mě už zapomněl?“ doktor jak byl v šoku tak lehce koktal a optal se ho proč přišel a on mu odpověděl, že „no přeci za Vámi, myslel jsem, že jste už na mě rychle zapomněl“, tak mu doktor řekl, že na něj nezapomněl, ale co má za problém, že mu rád pomůže, ale pokud si chce jen povídat, tak mimo otevírací dobu. Na to se bratr urazil a začal brečet, že si na něj čas ani neudělá, co by mu to udělalo, kdyby si chvíli popovídali, ztropil hysterickou scénu a obvinil doktora, že mu vlastně celou tu dobu jenom záviděl jeho život a to jak se má dobře a proto se k němu celou tu dobu hnsuně choval. A pak utekl s brekem a hanbou.

Doktor a jeho současný zdravotní bratr se na sebe nevěřícně podívali a nechápali. Doktor ho nechal jít, řekl „Jeho diagnóza je taková, že se z ní uzdravovat nechce, nechme mu volnou cestu, ať žije tak, jak uzná za vhodné.“ Po zdravotním bratru se na chvíli slehla zem. Doktor pracoval a s novým zdravotním bratrem mu to šlo skvěle, dokázali si vyjít vstříc pracovně, ale i přátelsky se uměli bavit. Doktor byl uznávanější a uznávanější. Lidé mu děkovali, psali mu výborné pochvaly a děkovné zprávy s dopisy. Doktora to naplňovalo a cítil, že uspokojuje svůj vnitřní pocit smyslu života.

Po několika měsících se mezi poštou od spokojených klientů objevil i vzkaz od bývalého zdravotního bratra. Ofotil si jistý útržek z doktorových stránek, který vytrhl z kontextu a ptal se ho, zda to je o něm psané. Text byl však o úplně jiné diagnóze o které doktor napsal na své články pro širokou veřejnost. Doktor se rozhodl na to nereagovat, jelikož cítil, že by nemělo smysl se o čemkoliv s ním dohadovat. A tak nereagoval. Bývalý zdravotní bratr si to ihned vztáhl osobně a začal veřejně tvrdit a psát na doktorovi stránky, že ke všemu ho vlastně přivedl on a že celé ty texty jsou o něm, že se jím doktor jen jím inspiroval a že všechno to je o něm. Nedočkal se ničeho, nikdo na tyhle výkřiky nereagoval, o to víc stoupala doktorova věrohodnost a popularita.

Zdroj obrázku: KUKRÁLOVÁ, Helena. Reiki [online]. [cit. 28.6.2019]. Dostupný na WWW: http://centruminspirace.cz/kurzy/reiki/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *