Tajemství, která budou navždy skryta

Každý člověk, který žije tady na Zemi jistě má něco, co nikdy nikomu neřekne, nějaké to tajemství, či něco za co se stydí a tak to tají celý život, až si to nakonec vezme s sebou do hrobu.

Může jít naprosto o cokoliv, ať už je to trapas z dob dospívání, špatný čin v dětství, nějaký problém o kterém jsme nikomu neřekli, anebo to může být dlouho utajovaný dluh/y které nechcete, aby nikdo věděl, ani Vaši rodiče, přátelé a dokonce ani Vaše drahá polovička. Anebo Váš nějaký psychický problém, porucha psychická, či jiný duchovní problém, který nechcete nikomu říct. Nebo jste naopak zažili někdy něco tak nevysvětlitelného, že nechcete to nikomu říct, aby to nevypadalo třeba blbě, nebo šokovaně. Anebo to může být Vás dvojí paralelní život, který tak tajíte.

Může to být cokoliv, podstatou toho všeho je, že je to pro všechny ostatní lidi tak přísně tajné tajemství, že to víte jen Vy a rozhodně za nic na světě to ani říct nechcete. Nemyslíte to vůči ostatním lidem zle, jen prostě to nechcete s nikým řešit a nechcete to nikomu říct.

Ať už se bojíte toho, co by si o Vás kdo pomyslel, nebo co by na to ten člověk řekl, nebo by Vás za to ten člověk odsoudil, nebo by Vás přestal mít rád, anebo prostě už by nic nebylo takové jako dřív a navždy by to tak změnilo mínění ostatních lidí na Vás. A proto to tajíte z toho důvodu, jelikož si nechcete pokazit tímto tak dosavadně šťastný a spokojený život.

Lidé jsou různých názorů na toto téma, jsou lidé, kteří pak když najdou svou drahou polovičku, či opravdu nejlepšího kamaráda/kamarádku tak jim řeknou opravdu vše, bez ohledu na to, co si o tom pomyslí a jsou toho názoru, že by lidé před sebou neměli mít tajnosti a tajemství. Hodně lidí to dodržuje před tím než uzavřou manželství, že si řeknou naprosto vše i to nejtíživější tajemství a berou to jako ukazatele „opravdovosti“ jejich drahé polovičky.

Pak jsou tu i lidé, kteří jsou toho názoru co já a řeknou sice těm nejbližším hodně a čím víc důvěřují tak tím více se tomu člověku otevřou a svěří. A berou to pozitivně naopak moc se jim uleví, když to někomu poví, však vždy tu budou jisté věci, či jistá věc o které nikdy nepromluví a nebudou chtít mluvit a když se na to narazí tak ten člověk absolutně se z toho vykroutí, či rovnou popře, že o tom nechce mluvit a tím pádem to opravdu nikdy neřekne a takové věci si vezme do hrobu. Jelikož zastává názor ten, že leckdy je lepší nevědět a žít tak jak to je.

Jisté věci bolí, když je víte, kor když jste v přátelském či partnerském vztahu a dozvíte se něco, co Vás může bolet či ranit a i když se s tím vyrovnáte a přijmete to, že se to stalo tak už prostě nikdy na to nezapomenete na tuto pointu a na to, že to prostě víte. Nedá se na to zapomenout, prostě vždy to ve Vás bude a vždy si na to můžete vzpomenout. Kdežto, když nic nevíte nemůže Vás to tamto konkrétní trápit, či nemáte si na co vzpomenout.

Od mala jsem byla vedena k tomu, abych si něco nechávala pro sebe a upřímně i jsem tak činila a činím doposud. Využívala jsem vlastně této poučky ve svůj prospěch a musím uznat, že se mi to dařilo, jelikož jsem se naučila jednat tak, aby na mě ta informace, či to tajemství na mě nebylo vůbec znát. Chránilo mi to záda, chránilo to mě a mé nitro, což bylo ku prospěchu. Však leckdy jsem si sama sobě nedokázala poradit a to právě tím, že jsem to věděla jen já.

A ano abych zodpověděla otázku v názvu článku, ano mám tajemství, která nikdy nikomu neřeknu a která o mě neví ani má rodina a ani mí nejbližší. Není to tak, že bych nevěřila těm lidem, to není tak, jde přesně o ten důvod, který vypisuji výše. Nechci aby to ti mí blízcí měli na paměti a aby pak na to museli vzpomínat, že vůbec něco takového se stalo a že jsem se do něčeho takového vůbec dostala a že jsem v tom a tom figurovala. Nechci, protože nechci si tak kazit mezilidské a přátelské vztahy, které mám a které jsou spokojené a šťastné a já jsem za ně nesmírně ráda. Jen prostě nechci nikomu ublížit a především těm lidem na kterých mi záleží.

Jsou věci, které nikdy nikomu nepovím, jsou to věci za které se buď stydím, které jsou pro mě třináctou komnatou, anebo jsou to věci, které nemusí nikdo vědět a stačí mi, že o nich vím jen já a můžou to být jak negativní věci tak i pozitivní věci. Viz vítězství o kterých vím jen já.

Ano, jsou i vítězství a úspěchy, které jsem vyhrála a získala, však není to nic s čím bych se chtěla chlubit, slouží pouze pro mou potřebu.

A ano jsou i negativní věci, které si chci nechat pro sebe, jisté chyby, přešlapy, mé blbosti, mé nedomyšlené věci a situace a jisté trapasy.

Nejsem tajnůstkářka, ostatně je vidno na mých článcích, mé tvorbě a v knihách, že se hodně často otevírám lidem a nemám potřebu se svěřovat, jsem otevřený člověk. Kdybych byla tajnůstkářka nikdy by třeba nevzniklo Uzdravení.

Jelikož to je hodně osobní knížka, viz také Duchovní cesta mladého člověka.

Upřímně, když bych byla tak uzavřený člověk, nikdy by toto nevzniklo dost v těch knihách na sebe odhaluji.

Však o ta tajemství o kterých mluvím jsou dá se říci něco, co by asi navždy změnilo pohled mých blízkých přátel na mě. A to já nechci. Jsem toho názoru, že jistá tajemství si s sebou člověk může vzít do hrobu. Koneckonců nemůže mě nikdo nutit na sebe vše prásknout, když nebudu chtít, nikdy to neřeknu, což je moje svobodná volba za kterou jsem nesmírně ráda.

Ostatně jsou i lidé, kteří tajemství rádi nemají, protože si myslí, že to je projev nedůvěry, však nemyslím si to, tajemství je vždy něco, co chce člověk sdílet jen sám se sebou a buď je to pro něj tak důležité a tak soukromé, že nechce, aby bylo vidno veřejnosti, anebo je natolik ofenzivní. Něco z toho vždy to má důvod, který ostatně stejně ví jen ten člověk, kterého se to tajemství týká.

A co Vy jaký máte názor na tajemství? Jak se k tomu stavíte?

Zdroj obrázků: internet, vyhledáváč google

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *