Tak, jak to je

Průběh, změna, tok událostí, uplynulý čas.

Leccos si nemůže člověk v životě vybrat a ovlivnit. To, co přijde nelze až tak ovlivnit.

Svým postojem můžeme vytvořit mnohem víc a celou skutečnost brát podle sebe.

Každý žijeme svou pravdu, svůj svět a svůj Vesmír, kde podle nás kolují pravidla, co štve, co je dobré, co je špatné, co je nevhodné a co by se nemělo a co by se mělo a hlavně co je normální. Pro každého relativní pojem a každý to má jinak.

Netajím se, že jsem mnohokrát v životě byla jako podivín označena i jsem si připadala a také jsem byla několikrát označena jako normální. Tak co si potom mám vybrat, že?

Každý má svůj úhel pohledu a když přijde do života nějaká událost, tak na ní každý hledí dle svého. Někdo to bere jako hrůzu, katastrofu a neštěstí, někdo to bere jako výzvu a skvělou příležitost a vidí na tom pozitivum. Realita je ta na čem se shodne většina lidí a to je údajná pravda pro většinu.

Pak si vyberte z toho, co je vlastně a co je co. Každý na to kouká jinak.

Názory a pohledy se mění, leckdy jak počasí, proto se na to nelze spoléhat dlouhodobě, že něco vydrž, když nevydrží.

Každý svým způsobem máme jakési neviditelné brýle, či čočky přes které hledíme na svět a žijeme své životy. Co můžeme tak změníme a co nemůžeme s tím se učíme žít.

Někdy bojujeme hlavou proti zdi, někdy se naštváváme, někdy trpíme, někdy brečíme, někdy se hroutíme pod tlakem všeho a to je ovlivněno těmi našemi čočkami přes které na svůj život nahlížíme. Co někoho sejme psychicky i fyzicky, druhý ani nepohne koutky úst.

Moje čočky = moje úhel pohledu, jsou takové, že je fajn se umět postavit za svůj názor, žít pro to čemu člověk věří, žít pro to, co miluje, žít svůj život šťastně, umět si svůj život zařídit, dopřát si, užívat, zažívat, umět se postarat o sebe a nejbližší. Avšak aby člověk uměl rozlišit, kdy je dobré použít hrdost tak, aby se neponižoval a zároveň aby si svou tvrdohlavostí neubližoval a upřednostnil spíše štěstí v životě.

Takovou tu zdravou rovnováhu a zdravě se rozhodoval v individuálních životních situacích. Nedokážu říct, ať se přikloníte jen ke stavu štěstí, nebo k hrdosti, protože oba aspekty jsou důležité. Někdo tomu jinak říká rozum a srdce.

Leckdy přílišná nepřizpůsobivost, či nesmiřitelnost je člověku na škodu, protože žije sice život, ale spíše přežívá, neužívá si to, cítí se špatně a negativně, přitom je to vše v hlavě. Kdyby změnil svůj přístup mohl být šťastný. Kdyby viděl víc pozitiv na situaci, bylo by líp. Leckdy se vzdorem a bojem proti něčemu opravdu nic nevyřeší a akorát se člověk zbytečně nervuje a je negativní, zbytečně, jde tak hlavou proti zdi. Ano, někteří se tím ohánějí, že tohle je ta hrdost. Ale já si to nemyslím, tohle není hrdost, to je spíše umíněnost a zkostnatělá představa o životě. Být hrdý může být člověk i když je šťastný, nebo nešťastný a může přijímat život takový jaký je. Tím, že člověk nebude přijímat život a tok událostí, života jak plyne a bude se úpěnlivě držet nějakého svého přesvědčení a nebude v takové pravomoci, která by to mohla změnit dle představ, tak takový člověk si ubližuje vlastním přístupem si myslím. Ubližuje si na psychice, místo toho aby si to srovnal v hlavě a naučil se ty změny přijmout tak, jak jsou. Může ubližovat i ostatním, tím že na ně bude valit svou nespokojenost, negativitu a přenášet to na lidi dál, dávat jim za vinu jejich pozitivní, neutrální, či jiný postoj.

Takový člověk vypadá jak nesmířený negativista. Což nedávám za vinu a neodsuzuji, jen mi to přijde zbytečné, když stačí jen si to srovnat v hlavě, přeskládat si to celé a vyrovnat se s tím, jak to je. Věci nebudou stejné neustále, život se vyvíjí a jde to dál, žít minulostí se nevyplácí, to se pak z člověka stává nesmířenec a vykopávka minulosti a rovněž když se člověk bojí budoucnosti a žije strachem tak si nemá šanci ani užívat přítomnosti, protože stále myslí na to, co bude, přitom ono vždy nějak bude. Budoucnost se těžko odhaduje. Až bude problém tak se vyřeší, když nebude problém o to lepší. Myslím si, že není dobré se příliš zatěžovat budoucností a strachem. Ono vždy nějak bude, hlavně aby člověk se uměl o sebe postarat, měl všeho dost a mohl být nadále šťastný. A když tak se vše dá řešit, ale nemusí kvůli tomu být člověk negativní, nesmířený a vypadat jako takový ten „morous“.

Tak to prostě je, život plyne, okolnosti se mění, život se mění, lidi vyspívají, stárnou, mění názory. Doba se vyvíjí, to co dřív platilo už není. Žijeme dál, ať už s něčím nebo bez.

Někomu to hold trvá než přijme skutečnost a přítomnost takovou jaká je. A pochopí, že tohle negativní trápení bylo o ničem, protože stejně to trápení nic na skutečnosti nezmění.

Čím víc budete nadávat, nebo se trápit pro něco, co nemůžete změnit, tak je to zbytečné a nic to neřeší. Pokud s tím nemůžete ve svých lidských možnostech udělat, změnit to, tak trápení je zbytečné a je nejlepší a nejšťastnější řešení se s tím vyrovnat a přijmout to tak, jak to je.

Na co být hrdý morous, který jen plká a každému naříká jak je svět nespravedlivý? Když můžu být radši šťastný člověk a radovat se aspoň z toho co mi život ještě nabízí a co mi ještě zůstalo.

Úhel pohledu, nic víc. Samozřejmě jsem pro být akční a aktivní když je špatná situace a dá se s ní leccos udělat, to ano, to klidně hned jít do akce.

Ale s některými věcmi je lepší se v životě smířit a přijmout tak, jak to je.

Zdroj obrázku: CSP_RAYWOO. Fotosearch [online]. [cit. 1.5.2020]. Dostupný na WWW: https://www.fotosearch.cz/CSP993/k15226318/