Ten, kdo si na Vás vždy najde chybu 2. část

Budu navazovat na předchozí článek, jelikož cítím, že nebyl zakončen tak, jak bych chtěla a vším, co jsem chtěla sdělit.

Člověk, který sice si myslí, jak moc Vás motivuje tím, že Vás sráží, hledá na Vás chyby a hledá mouchy na všem, co jste doposud udělali, anebo při nejbližší Vaší chybě Vám vyčte všechno tak mi nepřijde jako dobrý vůdce, či nějaký učitel, či vzor. Nepodporuje ve Vás to dobré a kde máte asi to dobré brát, čerpat?

Vlastně Vám ten člověk nic nedává, jen přijde k hotovému, sám nic neudělá a s ničím Vám nepomůže, jen Vám to zkritizuje, ale to, že jste se snažili to už nevidí a to, že jste jen člověk to také nevidí, vidí jen to svoje a na tom chyby nevidí. Přitom je to také jen člověk a chybuje běžně.

Ano, sám je perfekcionista a je kritický k lidem. Takový člověk nevím jakým právem k sobě přitahuje právě lidi, které snadno sráží a snadno je může zkritizovat. Ti lidé se pak tím trápí a i několik let, někteří se dostanou i do psychických bloků a psychických poruch a dlouho se z toho dostávají, jen proto, že někdo prostě neviděl to dobré v tu chvíli a měl nelidsky perfekcionistické požadavky.

Ano, jsem názoru, že odvedená práce, či schopnost má být dobrá a má k něčemu sloužit a má fungovat dobře a správně, však když se zamyslíte nad tím, kde všude jsou chyby a kde jste naposledy něco měli fakt perfektní do posledního puntíku tak mi přijde nelidské hledat tu perfektnost. Ta prostě nejde, nebo jde, ale vydrží fakt jen chvíli.

Pokud někdo dělá chyby dá se to vyjádřit i jinak, konstruktivně a říct tomu člověku, že tak, jak to dělá to není nejlepší a že to může dělat lepší.

Co místo kritiky radši nabídnout pomocnou ruku a tomu člověku to ukázat jak to dělat líp? Co takhle zkusit pochopit, že jsme jen lidi a že se leccos učíme a neumím prostě všechno hned?

Co takhle prostě se někdy jen nad to všechno nepousmát a neříct si, že nejde o život tak nejde o nic?

A co prostě někdy tu kritiku říct, ale zároveň i vyzdvihnout to, co je dobré?

Proč být pořád kritický a srážet lidi, kteří se snaží? Je to tak těžké, anebo je to jen neláska k lidem?

Vím moc dobře, že hodní lidé se snaží, citliví též. Je to s nimi někdy na dýl, ale snaží se, vím to. I pomalejší jedinci se snaží, sice to jde pomaleji, ale hlavně, že to jde. Pokud v sobě člověk má tu chuť dělat a snažit se, vždy to má smysl a vždy na tom je něco pozitivního. Pokud člověk nechce vypadá to jinak a tam už je na uváženou ta kritika – však konstruktivní.

Pochopila jsem díky tomuto, že nemá smysl si hned něco brát osobně, to že někdo nevidí na Vaší práci vůbec nic pozitivního ještě neznamená, že na té práci skutečně nic pozitivního není. Pochopila jsem, že je lepší mít sám za sebe dobrý pocit, než to zda ho někdo má z Vás.

Na Vás přeci záleží. A to, že to neocení ten jeden jediný člověk ještě přeci neznamená, že to neocení nikdo jiný. Však pro jedno kvítí slunko nesvítí a je tomu skutečně tak. Některé věci a osoby skutečně nejdou nahradit, to neříkám že hned nahradit, ale mohou být jiné a mnohem lepší pro Vás. To, co je Vám „souzeno“ či k Vám nějakým způsobem patří ještě neznamená, že to vždy musí být dobré pro Vás. A o tom taky život je, aby si člověk našel to a toho, kdo je lepší pro Vás,

Pochopila jsem díky tomu také to, že na světě je spousta jiných lidí, kteří to takhle brát vůbec nemusí a to jak můj přístup tak i přístup toho člověka, kterému jsem se za život nikdy nezavděčila.

Srážel mě tak dlouhou dobu, že jakmile jsem se vyškrábala ze dna tak jsem jela jen sama na sebe a dělalal si věci po svém. Pamatuji si to a budu si to pamatovat nadále i do budoucna a dle toho chování se do budoucna zařídím já, nebudu samozřejmostí pro toho člověka. Budu tu pro sebe a skutečně ten život chci žít, bez nátlaku, nadávání, výtek od tohoto člověka. Sama za sebe a při sobě.

Došla jsem k názoru, že radši si sama něco v klidu podělám a zasměju se tomu a pak si to sama napravím, než abych byla zas ve stresu, že jsem něco podělala a co tomu ten člověk řekne. To už opravdu ne. Život tu je a má se žít. Stresu bude vždycky dost, tak proč si to přidělávat horší tímto, co se dá změnit.

Pochopila jsem, že tento člověk nikdy nebude spokojen se mnou a vůbec mi to nevadí, stačí mi,že já jsem spokojená se sebou. Nelze se zavděčit všem a nemůžu být pro něj dost dobrá, pochopila jsem. To, že mě nechce, to mi nevadí, stačí že se chci já tady v životě a že chci si dělat věci po svém se kterými jsem spokojená. Z nějakého důvodu tu každý má svůj úděl a svůj prostor ke tvoření a práci a já vím, že i já. Vím, že to tak je správně a i přes ty všechny srážky a srážení sebevědomí si teď hrdě a pozitivně mohu říct, že jsem spokojená a mám se ráda a že jsem se svou prací a tím vším, co jsem udělala v životě doposud tak jsem spokojená. Nelituji ničeho a vše, co jsem udělala byly splněná přání a kroky, které jsem chtěla udělal, především co se pracovní stránky týče.

Pochopila jsem, že klid se nedá ničím vykoupit, ten prostě člověk si musí vytvořit a je opravdu mnohem lepší být v klidu a nespěchat na nic, než se stresovat za něčím, co ani nemáte jisté zda se bude líbit a zda se zavděčíte.

Klid na duši, že si to uděláte po svém je nezaplatitelný. A především, čím víc jste v klidu, tím lépe a kvalitněji tvoříte, tím pádem to vyvrací ten mýtus o tom, že člověk pod tlakem dává větší výkon. Není tomu vždy u každého tak. Každý je individuál a já jsem zjistila, že mě vyhovuje klid a při tom tvořím nejlépe a nejkvalitněji, je to prostě ideální podmínka. Pod tlakem zmatkuji a neskutečně chybuji a klesá mi sebevědomí.

Přiznám si to, nevyhovuje mi tlak a nemám ráda lidi, kteří na všem hledají chyby, prostě ti hnidopichové, kteří si vždy něco najdou a taky ti, kteří po Vás řvou kvůli každé ptákárně, která se jim zrovna nelíbí, nebo lidi, kteří vždy za každou cenu chtějí, abyste jim jejich představu z jejich mysli do posledního myšlenkového vlákna splnili.

Akorát takoví lidé stresují ostatní a nejvíc asi i sami sebe, což si myslím, že je pro ně větší lekce. To co se na nás dopustí druzí s tím se dá nějak vyrovnat, ačkoliv to leckdy vyžaduje úsilí, trpělivost, čas a hodně pochopení a uvědomění. Avšak to, čím se člověk poznamená sám to je ještě na hodně delší a úpěnlivější práci. A já si myslím, že ten člověk v mém konkrétním případě se takhle stresuje celý život. Myslím a vidím v životě, že dostává přesně tu samou lekci, jakou on dával mě, akorát tu lekci mu dává někdo jiný a vidím to, jak se žene za něčím, čemuž se stejně nezavděčí. Stresuje sám sebe svým vlastním charakterem a myslím si, že tohle je spravedlivý trest, či spravedlivá strana mince, která se jednoho dne také obrátila.

Děkuji Bohu a spravedlnosti za toto všechno. Dalo mi to to, kým jsem nyní.

 

Zdroj obrázků: KARRIERE BIBEL. karrierebibel.de [online]. [cit. 28.7.2017]. Dostupný na WWW: http://karrierebibel.de/konstruktive-kritik-kritikfaehigkeit-ueben/

MELICHAR, Lukáš. Lukáš Melichar [online]. [cit. 28.7.2017]. Dostupný na WWW: http://lukasmelichar.cz/?tag=svoboda

O SML

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE