To už nepobírá moje kapacita

Už z toho opravdu nemám dobrý pocit a moje intuice křičí na poplach, ať toho nechám a vykašlu se na to.

Jsem nervózní, každým dnem a každou chvílí kdy si na to vzpomenu a co se kde šustne, tak já pozorním a možná se unáhluji ve svých reakcích, protože se jen strašně bojím, že to vše vyjde ve zlém na povrch.

Ztrácím sama v sobě stabilitu a i ve svém přesvědčení, protože tohle vše mi víc bere než dává. Tehdy když jsem se pro to rozhodla tak jsem byla šťastná, dalo mi to pocit radosti, ten pocit pro který žiji. A on byl moje radost, však jak to u radosti bývá tak je pomíjivá. Stejně jako tohle všechno, ale já si nestěžuji.

Leccos jsem přešla, leccos jsem nechala si prosvištět ušima, leccos jsem přečetla, leccos jsem tolerovala, leccos jsem prostě jen nechala přebolet, odpustila a řekla si, že budu dělat jakože se nic nestalo.

Dovídala jsem se bolavá slova o různých lidech, nejprve jsem v tom měla jasno i když to bolelo. Pár dnů se mi s tím špatně srovnávalo, lámalo mi to srdce. Avšak ano, nakonec jsem dělala jakože se nic nestalo a jakože nic, dokonce jsem získala takové sebevědomí, že jsem si řekla, že mě něco takového nemůže přeci ohrozit a že pokud je to hrozba tak ať se mi postaví čelem a co se mnou tedy udělá? Nic se nestalo, nikdo nepřišel mi brojit. Což je fajn, utvrdilo mě to v tom, že je to fakt nic. Tak jsem byla spokojená, nějakou dobu byl klid, kdy jsem se nic špatného nedozvěděla. Takhle by to mohlo zůstat, dalo mi to naději, že třeba přeci jen to bude aspoň dobré a to dobré bude převažovat.

Jenže to dlouho nevydrželo, další prapodivné věty a slova, přestalo se mi to chtít, ztratila jsem touhu, už mi to nečinilo šťastnou. Ztratila jsem naději, dalo mi to bolest. Už jsem z toho začala mít zlý pocit. A ty znamení v životě, které mě doprovázely byly předzvěst toho, že od toho mám dát ruce pryč a jít dál.

Však neřekla jsem ne, nedala jsem se varovat, zkusila jsem to znovu i když se mi žilo s dost nimravě negativním pocitem a nechtěla jsem se bavit v tu chvíli. Avšak zpočátku fajn, tak jsem si myslela, že jsem se třeba fakt jen zmýlila a viděla to zbytečně černě a tak jsem najela na ten svůj milý přátelský tón.

Ale jakmile se snažil všechno hodit na mě a ještě mě se ptát, jak já něco vidím. Vjela do mě ta bolest, jako kdyby mě nabodly počínaje hlavou až k srdci. Sice přiznání, ale k čemu mi to bylo, když mi to vlastně nic nedalo, ani slib, ani řešení do budoucna, ani kladnou odpověď, která by mi tu bolest pomohla hojit. Nic mi to nedalo dobrého, jen další bolest, další lítost, kterou jsem málem neustála a ruply by mi nervy, ale sebe-ovládala jsem se.

Viz další výmluvy, další negativní řeči na mě, špatné mínění o mě a další ošklivé zvěsti o lidech do kterých je mi fuk, akorát mě to jen bolelo tohle vědět. Nemusela jsem všechno vědět, nevím co tím sledoval. Připadala jsem si zbytečně, takové to „hej co tu ještě dělám, odejdu teď hned“.

Reagovala jsem slušně a i bych řekla taktně, stejně nepochopil a cpe mi to dál. Říkám, že mi do toho nic není a že je to jeho věc a stejně mi to cpe. Tak jako kde jsme.

Na tohle už nemám kapacitu pobírat, smířím se s jedním, dvěma, třemi lidmi se kterými mě otravoval a které mi cpal, já je neznám a je mi to jedno, jak žijí.

Jsem jenom člověk a jenom ženská, nemám sil na to čelit tolika lidem skrze které bych se údajně měla probojovat ještě k nejisté odpovědi. Pardon kámo, ale na tohle já kašlu.

Riskovala bych téměř vše, polovinu svojeho dosavadního života, svoji pověst a za cenu toho, že bych ani neměla vyhlídky a tvou neurčitou odpověď, musela bych údajně bojovat s jinými lidmi ani nevím, jestli bys měl zájem. Tak to pardon, radši budu srab, než se ničit.

Stačilo, děkuji a odcházím. Přeji jen to dobré a věřím, že se určitě najde člověk, který bude soupeřivý a nebojácnější víc jak já. Ale já taková nejsem, na mě je tohle moc. Tohle nepobírám moje srdeční kapacita, už jsem se nevyznala ve všech těch bolavých řečích a výmluvách, které si vyplodil. Nějak už mi to ani nedávalo smysl nic z toho a ani proč si mi to sděloval.

Pak děláš jakože nic a nevím co vlastně čekáš ode mě, když o mě zájem nemáš. Nevím a nechápu.

Podobnou zkušenost jako ty jsem již zažila a trvalo to dlouho a bolestivě, znovu již ne.

Na mě si příliš komplikovaný a nedosažitelný, jsi mimo moji ligu. Stavíš se na piedestal na který nikdy nedosáhnu, avšak no a co, pochopila jsem, že nemusím mít všechno co jsem kdy viděla. Chápu, proč ses ke mně celou tu dobu tak choval a taky chápu, proč se tak nyní chováš. Tak si to nech a i ty lidi si nech, přeji ti vše dobré, když si takhle šťastný.

Stejně jsem tě nezajímala, když jsem ti nestála ani za blbou obyčejnou otázku a obyčejnou kladnou odpověď, tak jako co. Hochu víc si bral dobrého ze mě, než abychom se doplňovali. Aspoň mám dobré svědomí a klidný spánek od nynějška, že jsem to aspoň zkusila se ti dostat pod kůži. A to je tak nějak vše.

Článek je následné brzké rozuzlení předchozího článku. Dívka se dovídá nepěkné informace o chlapci, kterému dělá dobře, když o něj dotyčná bojuje a usiluje, hojí si na ní ego a dává ji další překážky a lidi do cesty s údajným úmyslem, aby byla soutěživá a vybojovala si ho ve velkém zájmu dívek. Ona však je zklamaná a uvědomila si, že takového chlapce získat ani nechce a tak si u mě vylévá srdéčko a já to rovnou sepisuji, tak jak jsou pocity čerstvé. Protože taková témata přeci jsou cool, ne?

Zdroj obrázku: ©2012 – 2020 HTDECO. HTdeco.fr [online]. [cit. 18.12.2020]. Dostupný na WWW: https://htdeco.fr/cs/table-baroque/6279-barokn%C3%AD-postroj-v-kulat%C3%BDm-pozlacen%C3%A9-d%C5%99ev%C4%9B-3700850691942.html