Touha vytvářet něco svého

Od malinka jsem vyrůstala v tom přesvědčení, že nic není mé a že i když k něčemu co vypadá jako mé přijdu tak si to stejně neuhlídám, jelikož to sdílím i s někým jiným.

Tudíž jsem si nikdy nic nepřivlastňovala, nebo vlastně to ani nešlo, tak nějak jsem přijala ten fakt, že nemá smysl se k ničemu tak moc citově poutat (myslím tím věci), že stejně můžou být sdíleny i jinými lidmi.

Možná to byla výhoda, možná i nevýhoda, možná jsem o něco byla ochuzena, nevím, nebudu to soudit, nemám na to právo to posuzovat.

12644695_960880320662587_237953717530953156_n

Spousty let mi to nevadilo, avšak když mi bylo takových 15 let zatoužila jsem něco budovat sama za sebe a vytvořit tak něco svého, do čeho mi nikdo nebude zasahovat a co nebudu muset s nikým sdílet. Chtěla jsem něco jako své útočiště, co bude vždy mé a kam se budu moc vždy schovat, když se nebude dařit, něco, co bude mou útěchou, avšak i vášní a něco, co mě třeba i bude specifikovat, nebo díky čemu si mě lidé budou pamatovat.

Bývávalo to věštění, to mě uspokojovalo na hodně dlouhou dobu, než mě to začalo vyčerpávat.

Pak jsem hledala dál, dlouho jsem totiž nevydržela bez toho, aniž bych něco tvořila, či se v něčem seberealizovala.

Tak to bylo psaní, tak to bylo hraní na kytaru, tak to bylo psaní citátů. Bylo a je to sice jiné než věštění, avšak dokáže mě to uspokojovat stejně tak dobře, ne-li lépe než věštění.

Samozřejmě v jistých věcech, když člověk tvoří nelze je tvořit úplně sám, ani podnikání sami rozběhnout sice lze, ale jde to těžce, lepší je mít tým.

Ano i já do toho zapojuji lidi, avšak vybírám je opatrně a vybírám si jen koho chci, komu dovolím, aby to mohl sdílet se mnou. Nedělám z toho veřejně dostupné místo, které by se dalo zneužít. Asi toto je jedna z mála věcí v životě ve které jsem hodně opatrná a vybíravá.

Protože stále si přeji, aby to bylo mnou vytvořené. Neshledávám na tom nic sobeckého, tvořím to protože chci a tvořím to i pro lidi, protože bez nich by to nešlo. Avšak až se jednoho dne ohlédnu za tím, co jsem vytvořila chci se ohlédnout s tím pocitem, že poděkuji sama sobě a těm nejbližším, kteří mi s tím pomáhali a kteří si to skutečně zasluhují. Nechci, aby si úspěch připisoval někdo, kdo tím jen mihnul, avšak neučinil pro to nic, anebo si ten úspěch pouze přivlastnil.

Stále to pro mě je jako pro malou holku v těch 15 takové mé útočiště. A zbožňuji ten pocit, že se můžu vypsat, že můžu své myšlenky dát do počítače a ten pak vyjde do světa a já to s hrdostí mohu číst, že to dává smysl a že to není jen splácanina.

Stále je to pro mě útěcha, když je mi na nic, můžu to opět hodit do počítače a cítím, že nebudu jediná, kdo to prožil, nacházím tak útěchu v lidech, když mi napíší, že se v článku našli, anebo že si něco takového též prošli, zažili.

Dává mi sílu, když lidi články čtou a líbí se jim a dá jim to něco, co potřebují, či chtějí slyšet.

Dává mi motivaci, když čtu, že lidi se díky mému článku odhodlali k něčemu, co již dlouho chtěli učinit.

Jsem ráda, když mohu napsat něco, co vím o životě a mohu to sdělit světu a lidem a vím, že to bude k něčemu dobré.

A jsem vlastně ráda, že i lidi o kterých víme, že se nemáme rádi tak stejně vím, že i když mou práci nenávidí tak přesto ji hltají, protože se na tom snaží najít jen chyby a mě shodit. Avšak díky ním vlastně jsem silnější a odhodlanější psát dál a dál, protože Ti hateři jsou vlastně hnací motor pro to, abych byla lepší a abych ukázala, že je dokážu zklamat, protože sami nic takového nedokázali a já jim nedovolím mou práci zničit.

Protože v tomhle opravdu cítím, že je to mé, že ty hodiny, dni a ten stres, snaha, úsilí a propocená záda při psaní článků za to stály a že když se podívám na svou tvorbu tak se nemusím stydět, cítím, že to co jsem robila bylo správné a účelné. Mám z toho dobrý pocit, navíc cítím, že tohle je opravdu mé, něco, co po mě zůstane, myšlenky, které budou věčné, tvorba, která zůstane. Těší mě to.

Inspirace, která přišla do článků vím, že nebude zapomenuta, situace, které jsem prožila nikdy nebudou zapomenuty, naopak budou stále žít v těch článkách a můžou lidem něco předat, informaci, či poučení, aby byli moudřejší.

Vím, že taková já budu i nadále, líbí se mi tvořit něco svého. Nejsem lakomý člověk, jen prostě toužím po trošce toho svojeho soukromí, kde se mohu vyřádit a být sama sebou i v té nejšílenější podobě.

Miluji to co dělám a snažím se vždy do toho vkládat sama sebe a to kým jsem. Kdybych to tvořila uměle nemyslím si, že by to bylo vůbec úspěšné a že by to vůbec někdo četl.

Dojímají mě smíchem lidé, kteří si myslí, že když napíší anonymní negativní komentář, či nějakou ošklivou připomínku, že se zaleknu a že přestanu tvořit. Nebo někteří si dokonce myslí, že když se mi ozvou, že okamžitě o nich něco napíši, to se vyloženě směji domýšlivostí lidí.

Protože inspiraci si vybírám sama, přichází ke mně sama a ne jen pro to, že se někdo ozve, že bych o tom člověku měla zákonitě psát. Velice naivní představa Vám povím.

Vybrala jsem si jako svoje tyto činnosti, které dělám a tvořím, protože jsem pochopila za život jistou věc, že věci, které si koupím mi vlastně nepatří, kdykoliv o ně mohu přijít.

Lidé, kteří tvoří můj život též mohou kdykoliv odejít a lidi vlastnit nemohu.

Partnera, ani přátelé též nelze vlastnit, protože jsou to samostatné bytosti a mají svůj rozum a oni se sami rozhodují, zda se mnou chtějí být, či ne. Já nejsem typ člověka, co by někoho držel.

A ačkoliv se to někdo už snažil se ten pocit ve mně vyvolat tak se mu to nepovedlo, protože to co ve mně není ve mně ani nemůže probudit.

Nemám potřebu si nikoho přivlastňovat, nelíbí se mi to a vím, že je to akorát zadělat si na bolest a nepříjemný pocit na srdci.

A co Vy, máte také něco, co považujete za svoje? Anebo si přivlastňujete něco, co ve skutečnosti není Vaše?

 

Zdroj obrázku: ZUCKERBERG, Mark. Facebook.com [online]. [cit. 11.3.2016]. Dostupný na WWW: facebook.com

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *