Tušení, které se zhmotní a nelze na to zapomenout

Ano, většina lidí a možná i každý to leckdy zažil, že něco dlouhou dobu tušil. Trápilo Vás to, že jste to tušili, však jste neměli jediný důkaz na to, abyste to prokázali a tak vás to dlouho trápí a trápí. Však je to bez konce, jelikož nemáte reálný důkaz na to, abystě prokázali své tušení a intutivní cítění, že je pravdivé a oprávněné.

Po čase to přehlížíte, dáváte to stranou a řeknete si, že asi bude lepší to nechat být, starat se o sebe a pokud nemáte důkaz tak to přestat sám v sobě řešit, trápit se tím. Prostě to přenechat životu a svému osudu. Pokud je to pravdivé, vyjde to na povrch, pokud ne, nebyl důvod se trápit.

Však ono to necháte volně životu a ono to na povrch ta pravda přijde a potvrdí se Vám Vaše tušení, intuice a tak nějak vše a dokonce se dozvíte, že od doby, co jste to začali pociťovat, prvotní intuitivní pocity a prvotní tušení tak od té doby tomu tak bylo.

Ach, jak se ta intuice nezklame a jak nedokáže klamat. To je fakt jediný prostředek, který je k Vám v životě vždy pravdivý – Vaše intuice.

Zklamou lidi, ale nikdy intuice.

To je jako kdybyste po dlouhých měsících trápení to trápení zhmotnili a najednou ho máte ve velké a reálné podobě, o důkazech není pochyb ty jsou totiž naprost všude viditelné a prokazatelné a najednou si tak sami pro sebe můžete říct „Měl/a jsem pravdu celou tu dobu.“

Ano, řeknete si, že jste měli pravdu a že jste se vlastně nemýlili a že Vaše tušení bylo správné po celou dobu. Sice to trápení zbytečné bylo, ale co už, vrátit se to nedá, ten čas uplynul.

Spíše Vás mrzí a bolí na tom celém to, že jste to celou tu dobu věděli a cítili, jen někdo neměl tu celou dobu čas na to Vám to říct, nebo sdělit. To na tom bolí nejvíce, že jste celou dobu žili jakoby v klamu v tom, že je všechno v pohodě a naprosto v pořádku (ačkoliv jste cítili intuitivně že není, ale neměli jste důkazy na to to prokázat) a až pak když není jiného zbytí tak se najednou dozvíte jak to celé bylo a že jste se nemýlili.

A tak moc byste si i přáli se mýlit, kdyby to totiž bylo lepší a pohodovější než jste intuitivně cítili a ono bohužel nebylo, možná ještě horší.

Pocitově horší a je jedno jak zlá ta situace byla a je nyní, vše se dá řešit a dá se k tomu postavit, však nejvíce na tom bolí ten fakt a ta doba, jak dlouho byl člověk udržován v klamu a nevěděl o ničem, přitom to tušil, konfrontoval s tím, však stejně se nic nedozvěděl, nic nemohl prokázat a nyní se to prokáže samo.

Asi na to bylo potřeba uzrát čas? Není mi známo, tato situace se časem pouze horšilo, tak nač uzrát čas, když tahle situace hnila jak mléko, které nedáte do lednice.

Jakmile se něco takového stane a Vy vlastně přijdete na to, že jste se nemýlili tak na to už se jen tak zapomenout nedá. Pošramotí to Vaši důvěru k tomu člověku a už to nikdy nebude stejné, nikdy nebudete pohlížet na toho člověka stejně tak jako jste pohlíželi doposud.

Ono je opravdu něco jiného se domnívat a tušit, ale nemít to podložené, než když víte.

Ano, je dobře, že se doberete k pravdě, důkazům a víte na čem jste, avšak už to asi na pořád pozmění Váš vztah k tomu člověku, nebo city, emoce k němu/ní. Nikdy to nebude stejné, ne-li dokonce konečné.

Spíše je otázkou zda s tím vším dokáže člověk se sžít, anebo ne, to je již otázkou na kterou si dotyčný musí přijít sám, každý to má v tomhle jinak.

Však myslím si, že není nic špatného na tom, že za sebe povím, že pro mě za mě Ne. A můžu říct, že si nehraju na nic a nejsem taková, že bych vše odpouštěla, ačkoliv možná na to vypadám, Bůh nejsem abych vše odpouštěla a chápala to jako nejvyšší dobro, které mě potkalo a stalo se mi. Opravdu si to nemyslím, jsem člověk a lidé občas prostě poví slovíčko Ne, které je stejně tak ceněno jako slovíčko Ano.

Sdělím to tak jak to je, tušila jsem a chtěla věřit, že to není pravda, byla to pravda, jen důkazy přišly o něco dýl. Na pravdě to však nic nezměnilo, prostě to pravda byla, o to víc opět věřím své intuici. Ta ví totiž nejvíce a nejlépe, nikdy nelže tak jako lžou nebo tají lidé.

Zklamala jsem se v tom člověku, však v intuici ne a nezklamala jsem se sama v sobě, vím, že mé pocity a trápení bylo oprávněné, nyní je to vidno a věřím, že nejsem jediná kdo to tak vidí a viděl.

Věřím, že nejsem ta, které by to byla vina. To že něco cítíte dopředu je velká výhoda i nevýhoda, jak se to vezme. Jsem názoru, že leckdy je lepší nevědět, možná v tomhle případě by bylo lepší a nejenom nevědět, ale vůbec netušit, možná bych byla šťastná trochu dýl než doposud. Nyní už to nikdy nebude takové jako bylo a nikdy to už nebudu zažívat stejně, to mě na tom bolí, avšak vím, že tohle celé mě posílí a posílá dál do života, proto se to stalo a budu nadále věřit sama sobě a své intuici.

Kdyby totiž skutečně nebylo nic a žádný důkaz a žádný prohřešek tak by nebylo co tajit a asi by nic člověk intuitivně nevycítil, byl by klid, pohoda a mír. Když to tak nebylo tak zákonitě jsem to vycítila, jelikož takhle intuice prostě funguje, odhaluje Vám i to co očima či ušima není zatím vidno.Vím, že ze mě mluví v tuto chvíli nejvíce zklamání, avšak nezažívám toto poprvé proto se už tak trochu do hloubky zamýšlím nad tím, zda by nebylo dobré se právě poučit z této podobné opakující se lekce a třeba jít dál životem.

A co si o tématu myslíte Vy? Jaký na to máte názor? Jaký máte názor na můj přístup?

Zdroj obrázku: VĚK SVĚTLA* (C) FREEDOM PUBLICITÉ S.R.O, JIŘÍ MARIA MAŠEK 2016. Věk světla[online]. [cit. 3.8.2018]. Dostupný na WWW: https://veksvetla.cz/tag/intuice/