Ukaž něco nového

Celý ten kolotoč dokola a dokola, jako kdyby už člověk věděl, co se stane a co tomu bude předbíhat a jak to všechno bude probíhat a jak to nakonec skončí. Scénáře se opakují.

Začíná to téměř identicky, stejná slova, stejné otázky, stejné lži, stejné obkličky, stejný stereotypní začátek o tom, aby někdo někomu nezkazil dojem a tak trochu nalhal.

Ale fajn, aspoň to bývá nějak hezké a člověk má aspoň dojem něčeho krásného, sice to skončí, ale co už, člověk to kvůli tomu krásnému pocitu podstupuje neustále znovu a znovu, protože to za to stojí i přes to, že všichni víme, že tento pocit se za pár týdnů rozplyne.

Komunikace, ptání se, komunikace o každém dnu, co nového, předhánění se v tom jen aby měl lepší zážitky než ona, jen aby byl něco víc než ona, jen aby ona jakože koukala, přitom klidně ona může mít mnohem naplněnější život, ale to jeho už nezajímá, soustřeďuje se jen na to, aby zaujmul nějakou nafouklou bublinou. Jde nakoupit jídlo a jí to přednese jako kdyby šel divočinou a co pro to všechno musel udělat, jen aby si zvednul ego. To, že ona nakoupí, uklidí, věnuje se práci, věnuje se svému koníčku, dokáže pomoci kamarádce, dokáže vyslechnout známého přes telefon a pomoci, dokáže se postarat o chaos v práci a večer ještě vyrazí shánět lék pro kolegu, tohle už nevidí. Přitom ona může udělat víc než on a stejně jí ten svůj nafouknutý příběh bude cpát.

Pak otázky na různé věci, co asi proč tomu tak je? Zkouší jen její trpělivost co unese. Ví, že je hodná, ví že je dobrá, snaží se jí omezovat, kontroluje kde je a co dělá. A když to zjistí tak jí hned zase začne cpát sám sebe, jen aby si to přečetla, jen aby to slyšela. Ona má problémy, řeší důležité věci, to nebere, řekne jen „to bude dobrý“ a dál ji cpe sám sebe, co za den udělal, zase ji cpe ty nekonečné otázky typu „co by kdyby“.

Kdyby to aspoň byly už jiné otázky, ale tohle je taaaak tuctové. Nejdřív jí to zajímá, odpovídá. Pak ji to začne štvát, odpovídá naštvaně a rázně. Pak ji to začne nudit, odpovídá po pravdě ale už si s tím nedává takovou práci.

Stejně ji on s ničím v životě nepomůže, nechává ji žít tvrdým životem, jen proto aby si on u ní mohl postěžovat jak on to má horší a jak on dře, přitom ona dře víc než on a ji nevyslechne, nebo na to nic neříká.

Takhle ten koloběh je dokola a dokola. Setkání, zprávy typu – věnuj se mi, ptej se mě holka na všechno co dělám a jaký jsem. Chvíli si nic neříkala – no neboj se mi cokoliv říct co se ti na mě nelíbí (jen proto že v tu chvíli ani neměla šanci promluvit, když mluvil jen on, kdy asi?)

Když jí vytočí a vyčte mu, že se nezajímá, tak je hned nejhorší, protože ji něco vadí. Tak ho nechá být a nehádá se. A stejně je to špatně, protože na ní má narážky. Ty jsi mi první nenapsala, ty mi neprojevuješ lásky, ty se mě neptáš, tebe nezajímá jaký jsem měl víkend, ty se o mě nezajímáš když zrovna mám čas? Co na to říct?

Je v klidu, protože je smířená s tím, že tohle je už u konce. Odpoví na vše, ale je tohle mrtvá nevedoucí cesta. Ukončí to, překoná těch první pár dnů ignorace a neozývání se a ví moc dobře, že shánět se nebude. Jediné co přijde za zprávy tak bude hnus a výčitky. On žije nadále v tom, že je z něj paf a stouplo mu to do hlavy. Nemá cenu to ani číst, tohle vydrží dva až tři týdny, i měsíc a už je to dobré, je to již minulost a neřeší to, je to možná jen nějaká nepříjemná vzpomínka. A hned přijde někdo nový a ten kolotoč od začátku začíná na novo a takhle to jede stále a stále. A ta holka zažívá podobné scénáře dokola a dokola, ze začátku to baví, pak to zevšední a jí pak už přijde, že ji nemůže jen tak něco překvapit. V každém toto scénáři najde své chyby, ze kterých se poučí a v příštím románku se již toho vyvaruje, takhle piluje své schopnosti a dovednosti, ale je to už kapánek nuda, to samé dokola. A znovu a znovu a znovu. Tak trochu mi to připomíná film Všechno nejhorší.

Tak si tak říká ta holčina, ať už přijde někdo kdo ji ukáže něco, co ještě nezažila. Něco nového co vlastně ještě nezná, protože tohle je nuda.

Vědět co se stane, předvídat další kroky. Ze začátku to sice vede, ale pak se to zvrhává a má to v moci ten kluk, pak už je to jen přetahovaná kdo s koho. Stejně vždy má pravdu ten kluk, ona nikdy nemůže vyhrát, jediné co může se zachránit. To vždy udělá, uleví se jí, ale pak znovu spadne do toho znovu sice s novým člověkem, ale s identickým průběhem celého dějství.

A tak už je z toho celá znuděná a říká si. Vždyť stejně vím, jak to bude probíhat, má cenu hledat něco? Když stejně najdu to samé?

Je to nuda, je to to samé, nic nového, jen jiná tvář a jiné jméno. Opět si zapamatovat co je, kdo je, co dělá za práci, kolik mu je a o čem celé dni bude brblat a co se mu na životě nebude líbit a o tom bude povídat celé hodiny.

Ona i kdyby byla kůň a i kdyby vydělávala miliony, tak ho to zajímat nebude, stejně bude žvatlat jen o sobě. Ona něco bude chtít a to bude zavrhnuto, jen to, co chce on. Protože to, co chce ona je špatně, to by prostě nešlo.

Nikdy se nepodívá na film, který ona navrhne, nezajímá. Radši hned najít ten, co viděl on a ona ho ani vidět nechce, ale musí to tak být, protože má jen sebe.

Je to prostě nuda, ten stejný průběh, stejné typy lidí, co s tím? Tak ať přijde něco, co ještě nezná, co ještě neviděla. Asi je to troufalé, ale radši něco nového než tahle stereotypní fraška, která se opakuje. To je nekončící den a sen, který se stále vrací a dopadne stejně špatně.

Zdroj obrázku: OLEXOVÁ, Klára. dama.cz [online]. [cit. 29.11.2019]. Dostupný na WWW: https://www.dama.cz/clanek/nuda-v-hlave-proc-je-dobre-se-nudit

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *