Uklidňují efekt

Už od dob kartařiny mi často lidé říkávali, že je vždy dokážu uklidnit a to ani ne tak, že bych uměla uklidňovat, nebo že bych jim říkávala uklidňující věty, či slova, ale údajně už jen tou mou přítomností, nebo tím, že si se mnou mohli popovídat o čemkoliv, nebo o tom problému, který je trápil.

Nechápala jsem jak já jen tím, že jsem, nebo s někým povídám můžu uklidnit. To jsem si říkala „To snad mám na to ksicht?“. A nejspíše asi ano, nebo netuším.

Časem jsem na toto téma natrefila s mou velmi blízkou kamarádkou, která mi rovněž řekla, že ji to tak připadá, že ona i já máme takový obličej dělaný na to, že lidi uklidňujeme a že se nám každý svěřuje sám od sebe, nebo zrovna nám říkají ty své problémy a bolístky na srdíčku.

Je to zajímavé, však konečně jsem takhle se s někým mohla shodnout na tom, zda tomu tak je a proč to na nás obou ti lidé vidí. Nevím, asi pozitivní aura, či co, netuším. Asi někteří lidé jsou na to tak dělání, či na to vyloženě opravdu mají obličej, či to ti lidé vycítí ten klid a proto se tak hrnou a chtějí také pocítit aspoň na chvíli ten klid, když sami od sebe ve vlastním životě ho nemají.

Asi proto, jelikož ten klid chtějí aspoň na chvíli pocítit. Však ani já a ani kamarádka nejsme tvůrci klidu pro všechny lidi na světě. Jak já tak i ona máme své životy, jsme jen lidé a taky si musíme umět poradit se svými starostmi a problémy v životě, které nás potýkají, je to normální a lidské.

Je to však zajímavé a nevím, čím si toto zasluhuji. A připadá mi, že čím jsem starší a klidnější v životě, jsem spokojená, vyrovnaná a tak nějak se nezabývám malichernostmi, umím říct „to je ptákárna, neřeš to“ tak tím spíše tací se v mé přítomnosti cítí v klidu a zároveň je to i lehce provokuje, ale provokuje k tomu, aby se též uklidnili.

Některé lidi ten můj klid provokuje, jelikož jsou ještě víc naštvaní, avšak drží to v sobě, jelikož ten můj klid mě asi pomyslně chrání. Některé lidi to podporuje v tom, že je žere to, jak nespokojení jsou ve svém životě, ale aby neklesly v očích ostatních nebo v mých očích tak hrají, že jsou taky v pohodě, avšak není to přirozené a od srdce, jelikož to není procítěné, tudíž jim to tak upřímně nejde. Jen možná pro oko jim to jde, ale na pocit už nikoliv.

Někteří lidé se skutečně cítí klidnější a po rozmluvě, popovídání se cítí lépe a vidí i ten svůj problém a život trochu víc s nadhledem a nevidí to tak černě. Dokonce tací lidé i dávají obvykle na mou radu, ačkoliv předtím když to viděli černě tak to pro mě bylo nepředstavitelné a úplně jaké nejhorší možnost, avšak pak už když o tom popovídáme a rozebereme to, tak pak ano uznají, že to není tak špatné a učiní tak.

Přitom já nikoho do ničeho nenutím a ani nepřemlouvám, jen jim navrhnu možnosti a pokud jde o někoho blízkého tak doporučím řešení, které bych robila já, kdyby šlo o mě samotnou.

Někteří lidé jsou nejistí v komunikaci se mnou a neví co na ně povím a učiním, neví jak zareaguji a možná je víc ten můj klid rozptyluje, avšak když vidí, že jsem v klidu tak si pak po chvíli též začnou být sebejistější a možná se i začnou lehce předvádět, aby nevypadali „tak skřehle“ jak by povědělo jejich ego :-).

Pak jsou lidé, které ten klid vyloženě uklidňuje a vyhledávají Vás právě z důvodu, aby se sami uklidnili, sami jako takoví mají rozčarovaný život a jsou samé drama, přehánějí a právě u Vás hledají to čím sami neoplývají, je to klid a spokojenost s tím, jak to je v životě. Proto tak rádi s Vámi mluví a vyhledávají Vaší pozornost a společnost, jelikož Vás tak trochu vycucávají, jelikož je jim to jedno, jak se pak budete cítit Vy, hlavně, že oni se nabaží a Vy se pak „podělejte do kalhot“. To už jim je jedno.

Dále jsou tu lidé, které ten klid uklidňuje, avšak nevycucávají Vás, jsou s Vámi rádi, vyhledávají Vás, jelikož je jim s Vámi fajn. Dáte jim nadhled a klid do jejich života a oni poděkují, tací lidé jsou upřímně nejlepší. Upřímní, lidští a zároveň nevyužívají Vás, jsou s Vámi rádi a Vy s nimi též.

Někdy si připadám jako kdybych zářila tím klidem a v lidech to vyvolávalo různé emoce a tím pádem i různé chování. Není pravdou, že jen tím, že vyzařujete klid tak tím pádem všichni budou takoví i vůči Vám. Na každého klid působí jinak.

Být klidný neznamená, že Vám musí být vše jedno, anebo že Vaše problémy jsou tak snadné, že je dokážete řešit s chladnou hlavou a ledovým klidem. Též to neznamená to, že byste žádné problémy neměli nebo to že Vás život je tak nudný.

Ani jedno.

Klid se dá naučit, klid se dá získat, není to nic co by se nedalo, či bylo nemožné.

I já jsem se jej naučila, vždy jsem nebyla taková. Ale vím, že klid se dá získat, ani mě nic jiného nezbylo než se jej naučit a užívat si jej, jinak bych se utrápila tím, co stejně člověk nemůže změnit, nebo ovlivnit.

Situace ve kterých jsem nebyla šťastná a nešly změnit, anebo lidé, kteří mě trápili a já nemohla s tím nic víc udělat než to co jsem doposud zkusila, tak to mě přimělo k tomu, se tomu klidu naučit. Anebo také to, když jste denně v kontaktu, či žijete s někým kdo se neustále nervuje, stresuje, křičí a uráží se, to mě z toho všeho nejvíce přimělo k tomu, abych byla já v klidu.

Řekla jsem si „ Je mi jedno, že on/ona není v klidu a uráží se, já si ten klid a dobrou náladu vzít nenechám a nebudu jen kvůli němu/ní se trápit a taky si kazit náladu a pak ji obracet na dobrou a tím pádem být pod vlivem toho člověka.“ V tu chvíli mi došlo, že co se nálad týče a mého přístupu k životu nechci být pod vlivem nikoho a ani se nenechat svést z cesty tím, že bych měla náladu jen dle toho, jak ji má někdo a já se tím pádem přizpůsobila. Řekla jsem si „ Přizpůsobuji se v hodně věcech, avšak v tomhle ne, v tomhle si uchovám to své, tohle mi nikdo nevezme.“ A skutečně je tomu tak.

Už mi je jedno, zda se někdo vedle mě rozčiluje, zda někdo má špatnou náladu, zda někomu něco vadí, co stejně změnit nemohu, nebo zda mi někdo něco vyčítá co opět mám doma, či v životě špatně, anebo že dělám něco špatně, nebo že nedělám to co bych měla robit. Je mi to fakt jedno, dokážu i klidně vedle člověka jít celou cestu a mít svůj klid, ačkoliv on je rozčilený, nahněvaný a uráží se na mě, že údajně můj pohled točí. Dokážu už přijmout „tichou domácnost“ nevytáčí mě, jelikož když to tak ten člověk chce tak to má mít, já si v klidu protřídím svoje myšlenky a lepší žádná komunikace než nějaká problematická a konfliktní. Nevadí mi jen tak vedle někoho sedět, tupě zírat do nikam a nepromluvit slovo, když ten dotyčný je opět na mě naštvaný a ani nevím z jakého důvodu. Je mi jedno, že někdo na mě křičí z důvodu, že se mu nepovedlo něco s čím já nemám co společného. Slušně řeknu „Nekřič na mě, já tě slyším.“ a buď člověka vyslechnu, anebo ho nechám vypovídat a dál to neřeším. Neberu si ani osobně, když mi někdo vytkne, že chodím příliš rychle, že mám všechno u zadní části těla, že jím málo, anebo vůbec, že příliš pracuji a že dělám údajně špatnou práci, že vypomáhám když je potřeba, že se nevymlouvám a na zavolání pomůžu kdo potřebuje, že odpouštím, že se usmiřuji, že jsem v pohodě, že se usmívám, že neplánuji v životě to co většina lidí, že vydávám už další knížku a neberu ohled na nikoho, že údajně se neúčastním toho čeho bych dle lidí měla, nebo že nechodím tam kam si oni přejí, že volno trávím po svém a vidím se s kým chci a nemůžu prostě objíždět celou ČR abych viděla každého kdo na mě má kontakt.

Ano, jsem ve fázi, že mi tohle nevadí, ať jim to vadí tomu komu to vadí, mě to nevadí, jelikož vím, že si svůj život udělám takový jaký ho budu chtít mít a žít. Vím co chci a vím co plánuji v životě – viz můj předchozí článek. To, že mi to někdo vytýká, jeeee to bych to mohla vypisovat do zítřejšího večera tenhle článek a stejně by to asi nebylo všechno. A čím víc mi to nevadí, tím spíš lidi gradují ty své výtky a víc jsou rozčilení, jelikož si z nich nic nerobím a mám snad důvod si z toho něco robit?

Zdroj obrázku: LÚMENN. Angelum Lucis [online]. [cit. 26.7.2018]. Dostupný na WWW: http://blog.angelumlucis.cz/kazdodenni-duchovno-uvod