Uvíznutí v realitě

Někdy si tak říkám, že by bylo skvělé, kdyby ta realita byla jiná a třeba zrovna tak, jak se cítím, když ulétnu od té reality. Kdy se fakt vzdálím, vypadnu někam pryč, nedám vědět kam a jsem prostě někde na cestách a někde mimo, kde mě v tu chvíli nikdo nenajde. Ano, možná je to zvláštní jednou za týden takhle vypadnout, nedat vědět a být prostě v tu chvíli naprosto mimo. Ale je pravdou, že takhle se krásně čistí myšlenky a mysl. Naprosto se tím člověk odpoutá od toho každodenního, co Vás běžně za den štve, potkává, rozmrzí, rozesmutní a zahltí. Ano, je to fakt způsob na vyčištění hlavy a odproštění se od toho. Ono, jak vlastně na těch pár hodin opustíte to místo, kde běžně každý den jste tak skutečně na to ani nepomyslíte, jelikož se plně soustředíte na tu jízdu a na tu cestu. Je to osvobozující, máte v hlavě něco jiného a nemusíte zas přemýšlet, co se tam a tam stane, co na Vás zase kdo vymyslí a kdo zas v práci co podělá a bude volat a s čím se tam zas novým budete smiřovat.

A ano takovýto útržek, či úlet od reality, který si každý týden dopřávám, abych taky měla čistou hlavu a nadhled nad to všechno, takovýto úlet je osvobozující a vždy když se vracím zpět tak už jsem nervózní z toho, že se musím vracet a co zas budu muset řešit a co mi kdo zas bude říkat za novinky a co se zas kde podělá a kdo si nebude vědět rady a já to budu řešit, nebo jak koho uklidnit tak, aby to zvládnul. A s tímto pocitem se vracím, jelikož vím, že ten úlet je pomíjivý a těžko se mi s ním loučí, jelikož vím, že to není věčné a i kdybych si ho trvale vybrala tak to prostě nepůjde. Jelikož ta realita do které se vracím je sice něco co mě znervózňuje, avšak je to zvyk, kterého se nechci vzdávat a je to něco v čem se cítím schopně, užitečně, dobře, zkušeně a jako taková princezna okolo které se to točí a všichni se kolem ní točí. V tom úletu a útěku od reality jsem jen člověk, který náhodně někde je a točí se to vše kolem nového místa a já jsem v tom všem malinkatá pomyslně.

Vždy když se vracím z úletu od reality tak se mi nechce, nejraději bych aby ten úprk byla nová realita a někdy fakt mám sama v sobě krizi, že riskuji všechno a sázím na to všechno, co jsem vybudovala, ale já si nemohu pomoc. Někdy se cítím tak, že bych nejraději vše vyměnila za něco nového. Pak zas přijde proplesk do reality a já si uvědomím, kde jsem a že to nemohu nechat být, dostane se mi promluvy o tom, že nemůžu vše zahodit a jestli si uvědomuji co dělám. A ano, uvědomuji, během dvou dnů si to uvědomím a zas jsem tam kde jsem byla v té realitě a žiju tak, jak se očekává a tak jak bych měla a jak to vyžaduje ta situace, práce a okolí.

Je paradoxní na tom všem to, že tato realita o které nyní píšu, jak se mi do ní nechce vracet tak paradoxně je to, co jsem si ještě před cca rokem a půl přála, nebo dva roky? Teď netuším přesně, ale tak nějak měl vypadat můj život, když jsem si to tehdy přála a snila o tom, nyní to mám, nasytila se toho a nejraději bych žila jinak, ale moc dobře vím, že takhle je to správně a mám se dobře. Když bych to nezměnila, neměla bych se tak dobře, jako nyní. Nebo to možná vidím jednostranně? Netuším.

Možná se obávám překonat zónu komfortu a toho, co znám. Asi, přiznám si to, asi jsem ještě v sobě nenastřádala do této chvíle toliko odvahy.

Takže zatím zůstávám jen u snění o jiném životě a jiné situaci a taky u úletů a úprků, které mi prozatím stačí. Je to fakt zvláštní, něco si člověk dříve přeje, vše se Vám splní, fakt všechno do puntíku, avšak časem se toho nasytíte, Vaše touha se tím umlčí a Vy už chcete něco jiného a jinak žít. Najednou to, co jste si přáli začne být něčím, v čem už být nechcete. Hledáte tak způsoby jak z toho ven i kdyby na chvilku.

Zjišťuji, že i moje podvědomí reaguje tak, že dělám věci pro to, abych současnou realitu změnila, ukončila, až se divím, že to lze až tak si to zafixovat, ale asi lze. Asi je to ve mně tak hluboko, že i podvědomí reaguje a dělám věci, které ani nechápu proč je dělám zrovna takhle. Pak na to přijdu, když se hlouběji sama nad sebou zamyslím a jsem od svého parťáka upozorněna, že proč to vlastně dělám a tím pádem na to přijdu.

Zároveň pociťuji, že jsem poslední dni hodně zranitelná, jak kažodenně žiji tak cokoliv málo mi stačí k tomu, aby mě to rozlítostnělo a já chtěla všeho nechat.

Anebo, aby mě to rozmrzelo a mě se chtělo brečet z toho všeho a chtěla všeho a všech nechat a utéci někam hodně daleko.

A jak mě něco takhle rozhodí tak pak stačí málo a to co dříve by mě nenaštvalo mě naštve, vytočí a to je na pár sekund a pak propadnu lítosti a jsem zas v tomhle stavu, kdy je mi líto všeho, to jak žiju, to jaká situace je okolo mě a tak nějak všechno.

Asi jako každý člověk se obávám špatného rozhodnutí v životě, avšak to je přirozené, to má asi každý. Obávám se toho, že kdybych realitu změnila natolik, že bych žila jinak tak bych nebyla dlouhodobě šťastná, anebo že by to nevydrželo a mě by zůstaly pouze trosky toho původního života a měla jen nejistotu, která by nešla slepit. I tak mi to říká parťák, že ať se vzpamatuji, že vlastně ani nevím kam bych ten svůj život poslala a že by nic z toho co nyní zažívám nebylo. Ano, uvědomuji si to, ale je to tak neodolatelné myslet na to, že se dá žít i jinak a nemohu si pomoci na to nemyslet, nebo aspoň na chvíli neuprknout. Obávám se, aby to nebylo jen pozlátko a lákadlo mé momentálně zranitelné vůle, která by podlehla asi všemu, co by vypadalo o chlup líp než současnost. A kdyby to bylo jen pozlátko tak se mi nechce vše riskovat pro nic, co by nevydrželo a opadlo. Avšak klidně zariskuji to všechno pro něco, co mi dá něco nového a stabilního. Nějakou lepší verzi dosavadního života ve kterém bych si přilepšila a nemusela se ani ponižovat, nebo něco moc tolerovat což by nebylo až zdrávo.

Asi mě ještě čeká hodně času na to, abych našla správnou cestu a řešení tohoto svojeho života.

Co si o tématu myslíte Vy a co byste mi poradili?

Zdroj obrázku: NERISA. Najdi si vlastni cestu [online]. [cit. 7.12.2018]. Dostupný na WWW: http://tajemne.blog.cz/galerie/vytvarne-a-fotograficke-umeni/andrea-garcia/obrazek/102343297