Úzkost uprostřed radostného procesu

Děje se něco a je to celý jeden probíhající proces, který nechceme, aby měl návratu, nemá návratu, jenom posunu dopředu. Jinak to nejde. Je to něco, jako když utíkáte přes propadající se podlahou, taky musíte běžet jenom kupředu a nikam dozadu. Což to tak někdy prostě je, že člověk jde jenom dopředu a musí věřit, že ten směr je správný, protože jiný není.

Je to správné, je to dobré, přínosné, přejete si to celou dobu a máte cíl před očima. Je to prostě lákavé, úžasné a miloučké. Ano, člověk se těší na ten cíl, jak to bude a co to přinese pěkného. Však všechno tomu musí předcházet nějaká transformace a proces, že? Aby se to mohlo transformovat do té cílové podoby.

A ten proces se někdy zdá zdlouhavý a stresující, než se to dopracuje do cíle, je třeba chvíli překonat nějaký ten nekomfort, nebo ani ne nekomfort, ale podstoupit ty změny, které k tomu vedou a ono než to vše člověk projde tak i uprostřed vší té euforie, kdy se člověk nutí se myslet si, ať je šťastný a radostný, tak cítí vystresovanost a úzkost z toho všeho. Protože jsou to dobré věci, to všechny a dobré úkony, není za co se stydět, avšak je toho prostě moc, co tomu vše předchází a co se bude podstupovat a člověk z toho může být úzkostlivý a najednou v tom všem pocítit úzkost a strach. Je to paradoxní, že se to stává právě v okamžiku, kdy děláte správné kroky a věci a nemáte se za co stydět a přitom stejně cítíte tenhle ošklivý svírající strach.

Třeba po celém dnu, který jste vyšvihli s noblesou a sebevědomím, tak pak večer se třesete a brečíte ze stresu a ani nepociťujete důvod být nad něčím smutní, jen to prostě ze sebe nějak ventilujete a ulevuje se vám. Ten přeplňující strach a úzkost, která se stupňovala nějak musí vyjít z člověka ven, jinak když se neprojeví tak buď jednoho dne se sesypete psychicky, anebo se to přetransformuje do fyzické nemoci.

Na té úzkosti je asi nejhorší výčitka svědomí ta, že proč vlastně se bojíte a cítíte ten vnitřní hnus a třes, když všichni okolo se radují, vy před nimi také, avšak v srdíčku a na hrudí se kupí ten strach a ta úzkost. Kterou nechcete cítit a chcete se také upřímně radovat, jen si připadáte jako jediní, kdo se takhle vnitřně sype a pak po celém dnu tuplem projevuje emoce, které si nedokáže vysvětlit, proč je má, když o ně nestojí. Říkáte si „proč se vlastně bojím, když je to tohle co chci a je to dobré, vždyť jsem přeci neudělal/a žádnou chybu a necítím smutek ani lítost“. A nedokážete přijít na to proč se tohle děje a proč i když vše jde skvělým směrem tak je člověk po celém dnu vystresovaný a potřebuje si totálně odpočinout, těší se na dni, kdy ta celá událost bude stagnovat a nic se nebude dít, či řešit. Těšíte se na spánek, pokud tedy ještě jste ve fázi, kdy spánek pomáhá. Když jste ve fázi, kdy už nemůžete usnout, tak tam jedině pomáhá to ze sebe vyventilovat, promluvit si s někým, srovnávat si myšlenky, mluvit sám se sebou a představovat si v hlavě scénář, kde se bude odehrávat vy jak všechno dokonale a za klidu zvládáte a jste šťastni, pak samozřejmě pomáhají jiné relaxační techniky jako relaxační a meditační hudba, filmy, seriály, hry, hudba, odpočinek, úklid, atd.

Je to ošklivý a plně soucítím s každým kdo to takhle má. Je to strašný paradox, někdy mi to přijde jako daň za to, že člověk vše v akci výborně zvládne a pak má takovýto dojezd emoční. Velmi to navazuje na můj předchozí článek Pozdní stres. http://saralhotakova.cz/pozdni-stres

Říkáte si, že když byste k těmto pocitům měli aspoň důvod, když byste třeba něco podělali, měli těžký den, nic se vám nedařilo, stal se vám trapas, někdo na vás byl nepříjemný, nějaká hádka by se stala, špatné zprávy, nebylo vám zdravotně dobře, nebo něco nepříjemného se přihodilo, tak že se to dá pochopit, že se člověk cítí mizerně a že po celém dnu potřebuje se odreagovat. To se dá pochopit, že? A paradoxní na tom je, že při mizerných dnech se toto neděje, to si dovedete srovnat v hlavě, porochtat si to v myšlenkách a je to dobré, nějak se s tím smíříte a jedete dál, bez úzkosti. Avšak při radostných a skvělých událostech, které jsou až euforicky krásné a když se vám nic zlého nepřihodí a vy vše zvládáte, tak se to děje. Zajímavé, jak funguje lidská psychika. Nuže, každý jsme jiní a co lidská mysl a psychika dovede vytvořit je až nekonečně zajímavé. Ale děje se to, patří to k člověku a je takových lidí určitě hodně, jen jsou rozházeni různě po světě.

Asi se chtít tohoto úplně zbavit, nevím v takové fázi nejsem, myslím si, že zbavit se něčeho je velmi silný pojem, spíše mi přijde vhodné se s tím naučit pracovat a přijmout to, jako součást, která se nemusí projevovat špatným způsobem, že to člověka totálně rozhodí, ale spíše to umět přijímat a pracovat s tím. Myslím si, že postupem času a cvičení se dokážou takové pocity přirozeně tlumit tak, že to člověk nevyhodí ze života.

Zdroj obrázku: © 2020 ZDRAVÍ.EURO.CZ – VOLNĚ PRODEJNÉ LÉKY. Zdraví.euro [online]. [cit. 30.4.2021]. Dostupný na WWW: https://zdravi.euro.cz/leky/generalizovana-uzkostna-porucha-priznaky-lecba/