V dobrém i zlém

Bavit se, přátelit se, komunikovat, chodit spolu, být spolu, cokoliv z toho, či něco jiného. Záleží na vás co si pod tím vším dovedete představit a jak si to vztáhnete. Je to široký pojem.

Tak jako je sám se sebou člověk v dobrém i zlém tak je nádherné se kamarádit, nebo být s někým kdo s vámi je v dobrém i zlém stále.

Kdo prostě se s vámi baví i když máte těžší období, nebo něco řešíte, kdo Vás podporuje, baví se s vámi, dává rady, řeší s vámi to, co je potřeba a co je akutní. Někdo, kdo nemá problém Vás obejmout když to nejvíce potřebuje a kdo si na Vás udělá čas zrovna když potřebujete. Kdo Vám pomůže, když se Vám zkomplikují plány, anebo Vám někdo naháže klacky pod nohy. Někdo, kdo s vámi půjde stejným tempem bok po boku. Kdo nebude na baterky stylem – že nyní se vám daří tak se bratříčkuje sebevíc, ale pak když máte starosti a problémy tak najednou nic odmlka a nezná Vás. Co to je?

Baterkový kamarádství nic víc a s takovým člověkem se nedá počítat do života, jelikož je jen takhle na chvilku. Ano, pokud se chcete občasně pobavit, popovídat tak klidně, super, ale ne jako věrný parťák, nebo partner do života to fakt není.

Stejně totiž až přijdou překážky tak na ně budete sami, takový člověk je k ničemu, to je lepší být sám a stejně tak na to budete sami a možná si poradíte líp než s takovým baterkovým typem člověka.

Nevidím jediný podělaný problém v tom, když mi někdo z přátel poví, že má problém, že by to chtěl/a probrat a pomoci tak nevidím důvod proč by si čas neudělala, nebo abych se na toho člověka vykašlala. To je jasné, že si čas udělám ráda a pomůžu ráda, pro mě je to taková moje osobní nepsaná samozřejmost, kterou pro své přátelé a blízké udělám vždy. Od toho tu jsem, abych pomáhala a byla tu pro ty, které mám ráda.

Nevím a nechápu jak se někdo k Vám chovat tak, jako kdybyste pro něj byli celý svět, ale pak když se něco podělá ať už Vám nebo jemu tak najednou odmlka a nic prostě. Ano, něco jiného je u člověka u kterého to víc a řekli jsme si to, že třeba chce být sama/sám tam to chápu, protože toho člověka znám hodně dobře a mám to vysvětlené. Ale myslím právě to odmlčení bez vysvětlení, důvodu, bez ničeho, ani nevíte proč, jen Vám v hlavě běhá milion otazníků a stejně nechápete. Teď přemýšlíte zda jste nijak neublížili nebo něco neudělali zlého a tak a pořád dokola to v hlavě jede a stejně na nic nepřicházíte.

A pak se ten člověk ozve jakoby nic a když se zeptáte tak se dozvíte jen něco stručného, že byli problémy a starosti, STRES a tak dále, no to je sice hezké vědět, ale proč to ten člověk neřekl, když to bylo aktuální, mohla jsem pomoci, mohla jsem být na blízku a minimálně třeba jen vyslechnout, popovídat si o tom, probrat to, aby se ten člověk necítil na to sám. Mohla jsem být nápomocná, takhle jsem byla k ničemu a nechápavá proč co a jak.

Přitom jsem údajně nic špatného neudělala je mi řečeno, ale stejně to nechápu, proč když jsou problémy tak dostanu odmlku a mám utrum prostě.

Prostě když je všechno v pohodě a je klid tak je vše v pořádku to je „he he a ha ha“ na všechny strany a největší přátelství na věky a věků, nemůžu si stěžovat, jsem ráda. Ale pak prostě přijde překážka, nebo něco co je nutno vyřešit a to k životu prostě patří a najednou mám odmlku a nic a já už prostě tak trochu tuším, kdy zas bude odmlka a počítám s tím. Dřív mě to i trochu trápilo, ale nyní už to tak beru, že se nad tím i pousměji a řeknu si, že zas se něco stresového řeší a tak počkám, až budeš vyřešeno a možná se to pak dozvím oč šlo, ale jen možná, velmi pravděpodobně se to ani nedozvím.

Sice ano vrtá mi to hlavou, proč vždy mám najednou takový tichý tipec, ale co se dá dělat, nejsem si vědoma toho, že bych vědomě něco provedla, anebo ublížila a pokud ano tak mi to ten člověk má říct a dá se to řešit, omluvím se. Ale takhle když nevím tak prostě nevím a nestydím se za to.

A ani nevím proč si tohle ticho zasluhuji, nevím, asi to tak má být, asi mě to něčemu učí, nebo je to vážně jen nezájem a ten člověk si hájí soukromí? I takhle si to můžu vyložit. Chci tím poukázat, že to prosté „nic“ se dá vyložit všemi možnými způsoby.

Ale došla jsem k tomu závěru, že to nechám být, nebudu už rozmýšlet co jsem zas provedla a neprovedla, co se zas stalo a nestalo a jak můžu pomoci. Sdělím jen jediné, když mě bude potřebovat, jsem tu, když bude chtít se svěřit tak se svěří, když ne tak nemusí, z nikoho to páčit a nutit nebudu. Každopádně ať ten člověk počítá s tím, že si přes to stresové období nadále budu žít svým životem podle svého a nebudu čekat.

Jen takové zamyšlení na závěr – já jsem také jen člověk a také čas od času v životě řeším překážky a řeším stresové situace, ale tak to k životu patří a beru to normálně, je to lidské a proto si ráda o tom s někým popovídám nebo to proberu, rozhodně to neberu jako věc za kterou bych se měla stydět, nebo důvod proč bych se měla od lidí odmlčet, to fakt ne. O to víc si chci povídat, protože mi to pomáhá. A kdybych měla jednat podle výše uvedeného návodu v životě, tak bych část života, které jsem třeba měla náročnější nemohla s nikým mluvit vlastně. A to když se nad tím zamyslím je úsměvné a neumím si to vůbec představit, proto jsem ráda za to jaká jsem a i když jsou problémy a starosti tak by spolu lidi měli mluvit, možná o to víc aby si mohli pomáhat a být tu jeden pro druhého. Zavřít se do sebe, přestat komunikovat a dělat pštrosí hlavu v písku podle mě není řešení.

Zdroj obrázku: COPYRIGHT © 2015 ‐ 2019 EXTRA ONLINE MEDIA S.R.O. g.cz [online]. [cit. 11.7.2019]. Dostupný na WWW: https://g.cz/tema/jak-poznat-falesne-pratele/