V mých činech vidíš sebe

Jedna z dalších věcí, která mě překvapuje a nechápu ji a to je to. Když Vy něco v životě urobíte a urobíte to pro sebe. Dejme tomu, že si splníte sen, splníte si přání, uděláte sami sobě radost. Prostě pro sebe, pro svůj klid, pohodu a radost srdíčka, kvůli nikomu a ničemu jinému to není.

To se vynese na povrch, jelikož krásné činy většinou nebývají dlouho ututlány a najednou se sesype veřejnost a začnou to řešit. Pak se najde člověk, který si dokonce ten Váš čin hned vztáhne na sebe.

Vlastně už za Vás domyslí aniž by se zeptal proč jste to udělali a co jste tím sledovali a vlastně, že jste to udělali i kvůli němu samotnému – přitom ten člověk je pro Vás pouhý známý a běžně ho ani nevídáte. A až vymyslí všechny ty všemožné scénáře a domněnky o tom, proč jste to vlastně dělali a co jste tím vysledovali tak to zhrne a zakončí tím, že si to vše vztáhne na sebe a ještě se začne litovat, jaký on sám je chudáček, že to co jste udělali mu připomíná jeho samotného a ne div začne bulet.

A Vy se to tak dovídáte a nelze na to nic víc říct než jen „No ty kráso, co to je?“. Na to nemám já osobně co víc říct, tohle je pro mě chování naprosto nepochopitelné a nedokážu si to vůbec nijak vysvětlit.

Vrcholem toho všeho je, když ten člověk Vám to dokonce napíše, tohle všechno – ty své závěry, scénáře o tom proč jste to vlastně udělali a že to bylo určitě kvůli němu a co jste tím všechno sledovali a že vlastně on pochopil Váš záměr a taky si to hned vztáhne na sebe veškerou tu symboliku toho všeho a začne se ještě litovat, jaký je chudák a co ho v životě potkalo, že mu tím Vaším činem v životě všechno vybavilo. A na to ani nemám co napsat, jelikož to je něco jako „Paf“.

Říkám si, kde tu domnělou jistotu ti lidé berou, že „ví přesně že je to na ně mířené“ a kde vlastně berou ty své scénáře „co jsem tím jakože sledovala“, no ty jo, já mám dost, na tohle si musím loknout dobré kávy, nepobírám to rozumově.

To je domýšlivost stupeň milión či co. Pochopím ještě kdyby takhle můj čin rozebral někdo, kdo je psycholog, nebo se o lidskou psychologii zajímá, tak pochopím, že to bere z tohoto hlediska a třeba si to i vyslechnu a vezmu reálně v potaz jako zajímavý úhel pohledu na mě, avšak takto? Ou.

Já nemám co na to říct a proto jsem ani na to tomu člověku nijak nereagovala a nepsala, jelikož není co. Nemá cenu mu něco vymlouvat, raději ho nechám v tom, co si myslí a nebudu se zbytečně dohadovat o nesmyslu, ten člověk stejně má tu svou pravdu a jen té věří a nejspíše asi i věřit bude.

Podotýkám, že ten člověk se mě vůbec na nic nezeptal, prostě mi tohle vše sepsal a oznámil, že moc dobře rozumí té symbolice a moc dobře ví, proč jsem to udělala.

Teď se mi vybavil ještě jeden zážitek s anonymním člověkem z internetu. To bylo tehdy, když jsem si čerstvě nabarvila růžový melír, dávala jsem si novou profilovou fotografii na sociální síť, sklidila krásný úspěch a nádherné komplimenty. Což mě zahřálo u srdíčka. Avšak také mi napsal jeden anonym, že moc dobře ví, proč jsem se takhle obarvila a že na té fotce vypadám nejistě, že mám údajné psychické problémy, které si kompenzuji růžovou barvou a ta barva údajně též něco symbolizuje – to už si přesně nepamatuji co tam bylo napsáno, a že údajně ve vztazích s muži jsem nejistá, proto na sebe poutám pozornost, ale ať si nemyslím moc o sobě, že on to právě prokouknul. A na závěr této zprávy dodal, jestli mám o něj zájem.

Tehdy jsem se musela smát, protože takhle důkladný rozbor jsem nedostala ani od kartářky. Ale zajímavá teorie. Tehdy jsem ještě se s lidmi dohadovala, takže to pokračovalo tím, že jsem mu úsměvně napsala, že děkuji za názor, ale že to tak není, že jak mě může takhle soudit, když mě v reálném životě neviděl a nepoznal a že tu barvu mám ráda z osobního subjektivního důvodu a určitě ne z nějakého psychického problému.

Nevím už jak ta konverzace pokračovala, ale tuším, že mě to vytáčelo víc a víc, že jsem ho pak zablokovala, na můj vkus to bylo moc a nebyla to předmětná konverzace, která by oběma stranám něco dala.

Ale taky, když to vezmu zpětně domýšlivost úroveň sto.

Ano, rozbory psychologické, nebo u kartářky když si zaplatíte rozbor osobnosti, je to zajímavé a předmětné, ale to je právě když o ten rozbor stojíte a chcete se o sobě něco dovědět tak v tom případě ano, klidně. Podporuji to a je to každého věc. I já dříve, když jsem vykládala tak jsem si dělávala rozbory osobností a i když jsem byla u kamarádek kartářek tak jsem si to nechávala vyložit, ano bylo to tak, ale o tyto nechtěné a neodborné rozbory u kterých ani nejsem fyzicky přítomná nestojím.

Nevěřím tomu a dovolím si to zpochybnit. Přijde mi to hodně domyšlené a že to nemá s realitou nic společného.

Něco jiného je rozbor osobní, kdy toho člověka aspoň vidíte živě, můžete se mu dívat do očí, do dlaně, vidět jeho gestikulaci, chování a do toho třeba zapojit ten psychologický nebo kartářský rozbor, ano v pohodě tomu věřím, že je přesné. Ale takhle z fotky na dálku někoho soudit, nebo hned si o něm domyslet názor? Ne,to fakt ne.

Ale tak co, dnes už takovým lidem neodporuji a nehádám se s nimi, je to jejich věc a problém, když si to domýšlí, já se tomu možná tak zasměju a žiji si to svoje. To, že si někdo myslí, že moc dobře ví a zná moje úsudky a činy tak ať si to myslí, proč co a jak dělám vím nejlíp já a to mi stačí ke svému šťastnému a spokojenému životu :-).

Zdroj obrázku: IHZ. Reflex.cz [online]. [cit. 1.3.2019]. Dostupný na WWW: https://www.reflex.cz/clanek/fotogalerie/70806/blazeny-usmev-i-absolutni-vytlem-v-podani-zvirat.html