Věřím, že jsi rád druhá část

Pokračování článku.

Nu a s touto logikou, kterou jsem zmiňovala v předchozím článku, tak s tím to dnešní lidi vedou.

Já jakožto člověk činu, to naprosto nechápu.

Přitom na tom člověku vidím, že je rád a jak mu svítí oči, při konverzaci, jak se nechá vést, je rád a všechno je super, jen prostě sám od sebe nic neprojeví, nebo není nedočkaví, není natěšený, nic z tohoto.

Nic z toho, z čeho by se mělo něco krásného budovat. Nevidím spolupráci, jen se nechávat dobývat a uhánět.

Sám vlastně nedělá nic produktivního, ona dělá spousty věcí produktivních. Ale jediné na čem jemu záleží je všechno o ní vědět, avšak z bezpečné vzdálenosti a pohodlí svého telefonu, nebo svého domova. Ne, aby se ptal osobně, avšak jen virtuálně, či písemně. O všem vědět, na vše se ptát, vyzvídat, ptát se na jiné lidi, však nic neudělat pro to, aby se třeba nebavila s někým jiným, nebo aby nešla ven s někým jiným, to ne, nedělat pro to nic. Jen být na tom telefonu, aby ho to štvalo, byl naštvanej, ale nic víc. Pak si zlost vybít na ní, až bude k dispozici a bude ona nevinně psát, ptát se, zajímat se, nevinně i poví kde byla a s kým a na ní pak být ošklivý a setřít ji něčím. Ona nechápe, pak se jí neozvat nějakou dobu asi za trest. Nechat ji dolejzat, pak se tedy milostivě ozvat a odpovídat stylem, že se on má výborně, že kdo ví co dělal a jak neměl vůbec čas, jak se skvěle bavil a chvástá se až to není přirozené. Ona v pohodě bere to a je ráda, že vůbec komunikuje.

Takových příběhů je hodně v dnešní době a vše se to odehrává v mobilech přes sociální sítě, někdy i přes sms. A já i přes to věřím, že ti chlapi za těmi mobily jsou zamilovaní, jak blázen a že jsou rádi, když jsou s tou slečnou v kontaktu. Věřím, avšak nic nedělají a jen čekají, až se jim ona zamiluje jinde.

Pokud je zamilovaná do nich, tak jen ji nechávají čekat, vlastně ani nevím na co, nejvíce trpí ta slečna, protože ta chce víc a je vlastně jediná za blbce, který vůbec něco chce.

Když by ale tomu klukovi byla úplně jedno tak si přeci s ní vůbec nepíše, nekomunikuje, neptá se. Chlap když nemá zájem tak neodepisuje, nepíše, neptá se, nebo si ji rovnou blokne. To člověk pochopí, že tudy cesta nejede.

Avšak když člověk vidí ten zájem, sice virtuální a psaný, to vyptávání a tak se těžko říká, že zájem tam vůbec není a těžko se odchází z tohoto virtuálního přátelství, když toho člověka máte rádi, ale zároveň vám to ubližuje, že nechce se vídat reálně. Je to těžké, když vidíte, že si rozumíte, že si notujete a můžete mu všechno vypsat o sobě a svěřit se, i on se svěří, jen je to prostě uvězněné jen za obrazovkou telefonu. Bolí na tom ten fakt, že tohle od něj nedostanete v reálném životě, že ten nechce, že chce jen tenhle virtuální život.

Ano, někdy vás to naštve, že prostě se nechce vidět, tak máte chuť se na to vykašlat a neodepisovat, ale pak přijdete domů po krásných zážitcích se svými nejbližšími a tak nějak je vám líto být teď najednou drsná a nebavit se, když vám vlastně nic neudělal.

Nic neudělal, ani špatného, ani dobrého, jen prostě nechce se vidět, nemá čas neustále. Tak bojujete trochu sami se sebou, proč se vlastně zlobíte a štve vás to, když vlastně nic neudělal a pak si to začnete vyčítat, že se vlastně nemáte proč zlobit, když vám nic neprovedl.

A takhle se člověk úspěšně namotává a zamotává do toho všeho, až jednoho dne jste tak, že už berete v pohodě to, že se nechce vidět, ale už to prostě berete jako součást života a cítíte se povinní se tomu člověku ozývat a o všem ho informovat a poslouchat ho. Když dojdete až sem, tak už jsem oficiálně snížili své sebevědomí a svůj život podřídili někomu, kdo je jen v telefonu, je to něco jako virtuální postavička ve hře, která se dá klidně rychle smáznout, jen stačí to vidět, že se dá smáznout. Protože i takhle, ačkoliv se to nedá se dá velmi dobře s někým manipulovat. A nemusíte toho člověk ani vídat, stačí, že narazíte na někoho, komu to takhle vyhovuje a vy budete natolik naivní a důvěřivá, že si ho oblíbíte a takhle to dopadá. Pak nějakou dobu trvá než se z toho člověk odprostí a znovu si zvedne sebevědomí tak, jak ho měla předtím. Abych pravdu řekla, i když to zpočátku vypadá hezky a nadějně, obvykle tyto příběhy nemívají šťastný konec.

Zdroj obrázku: TAMI MURPHY. Pinterest.com [online]. [cit. 26.6.2020]. Dostupný na WWW: https://www.pinterest.cl/pin/566468459352515404/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

1 komentar v Věřím, že jsi rád druhá část

  1. Martin Lemberka napsal:

    Ahoj, pěkný článek Sáro. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *