Vím, že mi to škodí

Jednou jsi mi řekl, že víš jaká jsem, že nedokážu udržet slovo na uzdě a že povím i to co nevím jistě. Že jsem lidový vypravěč, který by dokázal udržet publikum ve střehu, ale taky uspat děťátka, nebo zaujmout muže, zaujmout mladé, přesvědčit dospělé. To jsi mi řekl a já za to děkuji, byl a je to krásný kompliment. Vím, že otevřenost je moje kladná stránka, avšak když mluvím až moc před lidmi před kterými bych neměla, vím že mi to škodí. A je pro mě těžké se držet a nepovědět, těžké pro mě mlčet, když to cítím, když to vidím, když to koluje celým mým tělem a mozek pracuje, srdce pumpuje o sto šest. To jsem prostě já, všechno ventiluji.

Ráda lidem věřím, ráda se svěřuji a ráda povídám. Však někdy je mi to na škodu, prozradím moc a pak se to obrací proti mně. Ráda bych naivně brala to, aby lidé byli hodní a neobraceli proti mně a nebyli prostě manipulanti. Ano, to je milé přání, které se fakt jen tak nesplní. Bohužel jelikož jsem taková jaká jsem, tak jaké mi asi lidi do života Vesmír naděluje? Právě ty manipulanty a tajnůstkáře. A to je pro mě peklo no, ale tak co, musí být kontrast přeci, vše se musí vyvažovat.

Snažila jsem se tu svou povahu směřovat jen na jednoho člověka a pak raději na pár dalších lidí, protože mi to nestačilo. Jeden člověk je málo na to, abych ho zahltila informace o které se chci podělit, tak jsem to navýšila na pár dalších, myslím na 5 a bylo to lepší. Sice to pořád nemělo ten šmrnc. Říkal mi „to ti to nestačí, nedokážeš se udržet?“ říkám „ne nedokážu to držet v sobě, musím to ventilovat, cítím pnutí.“ A tak jsem se zas svěřila lidem, kterým jsem neměla. Mám pak výčitky, úzkosti z toho, avšak je to něco, co nedokážu v sobě ovládnout. Protože si prostě vzpomenu na to kým jsem a kým chci být a řeknu si „přeci nejsem žádný introvert a tajnůstkář, od toho jsou tady jiní a hlavně nejsem žádná chladná mrcha bez citů a problémů“ a to mě vždy přemůže a povídám. Je mi líp prostě, aspoň na tu chvíli.

Snad fakt lepší vědět o sobě tu extrovertnost, než si hrát na něco, co člověk není si myslím. Já nevím no. Asi každý má něco ve svém charakteru a temperamentu, co mu škodí a čeho se nedokáže zbavit. Asi je to tak prostě. Někteří jsou výbušní, řvou, někteří hned ostatní posílají do háje i ty které miluji, někteří jsou chladní a neotevřou se nikomu ačkoliv by jim to pomohlo, někteří moc dobře ví, že by jim kontakt s někým blízkým pomohl, ale neřeknou si a raději hrajou pyšné jak vše zvládají, někteří jsou bezcitní a schválně manipulují, vnucují ostatním rady o které nežádají, jen aby jim zničili život a cítili se líp, místo toho aby člověka skutečně poznali. Je to fakt různé, každý má něco, čím si škodí a s čím těžko bojuje vědomě.

Tohle rozhodně není návod na to, jak mi ublížit, spíš to beru jako takové zamyšlení sama nad sebou. A hlavně nad tím, co mi bylo řečeno v úvodu, beru to jako kompliment, kterého si cením a cením si i toho jaká jsem. Protože to byl můj dětský sen. A je fajn mít v životě někoho, kdo tě bere takového jaký jsi i když si myslí, že si škodíš a je to tvoje slabina. Je to hezký pocit. Protože když je člověk na všechno sám a má jen tu svou sebedůvěru, někdy to nemusí stačit, když vás někteří lidé z okolí neustále shazují, zpochybňují, ukazují co děláte špatně v jejích očích, proč děláte to co děláte, že se máte snažit víc a prostě dávají vám najevo, že nejste dostatečně dobří. Prostě někdy ta berlička ve formě druhého člověka je skvělá. A nejste na to sami. Jsem ráda, že takového člověka ve svém životě mám.

Zdroj obrázku: KATIE WHEELER. The Lilly…. [online]. [cit. 20.1.2022]. Dostupný na WWW: https://www.thelily.com/gdpr-consent/?destination=%2fas-extroverts-my-partner-and-i-are-quick-to-overdo-it-heres-how-we-know-its-time-to-take-a-break%2f%3f