Vysmíváš se, ale až si uvědomíš že si na tom ještě hůř…

Ano, ví, že mi na tom záleží, ví že se na to těším. Ví, že to mám ráda. Ví to všechno moc dobře.

Člověk by neočekával, že až takhle to může bodnout u srdíčka a rozesmutnit, rozplakat. Ale ne nad tím, že se nedočkám, ale toho, jak to někdo může ošklivě podat. Takovým tím jízlivým vysmívacím tónem.

Jsou to lidi od kterých bych to nečekala, možná tak od jednoho to ano, ale ne od obou. Ví moc dobře, co mám ráda a když bohužel ne z mého přičinění a rozhodnutí se to prostě nestane, nebude konat a nevyjde mi to, tak místo toho aby se mě zeptali na cokoliv jiného, nebo se zmínili na to, jak se třeba mám, tak první co mi přijde je jízlivá vysmívací zpráva.

V tu chvíli jsem se rozplakala a říkala jsem si „Jak mi tohle můžeš udělat? Dělám to snad já Tobě? Za co tohle mám?“ Na tohle byl i můj nadhled hodně krátký v tu chvíli. Byla jsem hodně smutná, to byla zas rána od nikudy do nicoty. Nerada to vidím a slyším takový ten tón, že se to mělo udělat už dávno a že je to tak dobře. Že je vlastně dobře, že mi něco nevyjde. Tohle se fakt hodně špatně poslouchá a čte od lidí od kterých byste to nečekali. Fakt to bolí, to je jako kdyby Vás zabili a řekli, že je to tak dobře kvůli vzduchu.

Taková hloupost, že ano? Ale prostě takhle to cítím. Naprosto zbytečné poznámky, jízlivosti, závistivá poznámka a hlavně škodolibost. Tak jsem si pobrečela opět nad tím, jak jsem si nalítla, jak jsem hloupá, že jsem se měla víc bránit a jak jsem měla být nad věcí, pak jsem to probírala s parťákem a pomohlo mi to, upokojilo mě to, zanadávali jsme si na škodolibé lidi. Pak tak nějak mi došlo, že vlastně ani nemám důvod brečet, že ti lidé jsou na tom ještě mnohem hůř než já, že přišli o mnohem víc než já. Uvědomila jsem si to, probrali jsme to a byla jsem v klidu a tak si tak říkám „Ano, to byl prvotní dojem jak mi to nandat, ale počkej až jim dojde o co vlastně oni též přichází.“ Hej a netrvalo dlouho a skutečně to tak bylo. O pár hodin později a pak i o pár dnů později jsem se dověděla, jak je jim to líto a jak by bylo super, kdyby to vyšlo a usmálo se štěstí.

Najednou to šlo? Najednou. Jen když viděli moje neštěstí tak si museli přisadit a bodnout mě, ale vlastně až když jim to došlo, jak jsou na tom vlastně oni, tak pak sklapli a už si nedovolovali.

Ano, jsem smutná z toho nadále, je to zas věc kterou jen tak nezapomenu, ale konejší mě na tom to, že tito posměváčkové dostali svoji karmu.

Nechci se obhajovat, jako nějaké klišé, ale tohle bych fakt neudělala. Ani v tom zápalu, kdy mě to bodlo u srdce a měla rozjitřené emoce, tak jsem si tak řekla, že toho nejsem schopná reagovat stejnou mincí. Ne, prostě ne, nedokázala jsem to oplatit stejnou mincí, nešlo mi to.

Prostě jsem si musela říct „Je mi to blbé, že toto jsou lidé u kterých bych to nečekala, ale nesnížím se na jejich úroveň, že se budu chovat jako oni.“ Srovnala jsem si to všechno v hlavě a uklidnila emoce, trocha obejmutí mi pomohlo a probrání a už je to lepší.

A tohle právě oceňuji, když mám takhle někoho, komu můžu všechno říct i to špatné i to, co by jen tak někdo nepochopil a můžu se svěřit a najdu pochopení a ještě probrání situace do mrtě. Fakt to moc oceňuji a vážím si toho. Díky tomu se mi s hodně věcmi lépe srovnává a přijímá v životě.

Lidi jsou prostě kousaví a nikdy nevíte do čeho kousnou příště. Tak jsem si z toho odnesla poučení, že se naučím opět být víc nad věcí a nad těmito lidmi se jen pousmívat, mluvit o obecných věcech jako je počasí a další neutrální tématu a žádné osobní názory jim nebudu říkat, jelikož je to zbytečné a pro ně to bude akorát dalším terčem, jak mě sestřelit.

Je mi jich opravdu líto těch lidí, že tohle musí dělat, ale bohužel si něco v životě dokazují, co já doposud nechápu. Proto takové moje osobní opatření, aby mě to už nezraňovalo. Prostě koušou no a podle mě to dělají i u jiných a já jsem zrovna přišla pod ruku, to tak je.

Kdy se ti lidé poučí, že škodolibost žádné problémy neřeší, akorát to ukazuje typicky českou povahu.

To je tak, jak se říká „Když sousedovi pojde koza, tak já z toho mám radost, ačkoliv i mě pošly dvě prasata, ale nepřiznám to, hlavně že sousedovi pošla koza a z toho se raduji.“ Víte, co tím myslím? Říkává se to o typické české povaze. Bohužel někteří se tak bohužel chovají. Nu neděláš s tím nic.

Tak mějte aspoň vy všichni, kdo to čtete krásný den a radujte se z maličkostí, které den tvořím nádherným, protože i když se něco kazí a něco velkého nevychází či se bortí, tak je vždy něco i kdyby malého nad nu za co je skvělé se radovat, či poděkovat.

Já děkuji za to, jak to je, asi to tak má být a ten Vesmír ví co dělá.

Zdroj obrázku: VONDRÁČEK, Vladimír. CzechFolks.com PLUS [online]. [cit. 20.3.2020]. Dostupný na WWW: http://czechfolks.com/plus/2011/04/04/vladimir-vondracek-chvala-lecceho-41/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *