Vzpomínka dojme

Ano, jsem typ člověka, který svou minulost nechává být a žije přítomností. Pokud je možno, tak svou minulost nevytahuji, pokud tedy nemá sloužit dobrému účelu jako špatný příklad pro někoho, nebo použít to tak, abych někoho podpořila, že vždy může být i hůř, nebo jako příklad s čím jsem se setkala já.

Pokud prostě minulost mi nemá posloužit nebo někomu jinému jako dobrý příklad, nebo jako něco dobrého do komunikace, tak ji nevytahuji, nemyslím na to a žiji dál.

Každý z nás má určitě své strašáky minulosti, které nerad rozebírá, nebo které nerad někde uveřejňuje, čemuž rozumím. Ale já jsem právě ten typ, který to klidně i řekne, tak jak to je. Někdy si tak říkám, když bych to zestručnila, tak by to nebyla taková otevřená rána, jako když to právě otevřu moc a všechno vypovídám tak, jak bylo na spousty minut, tak pak mě to akorát zas zasáhne, vrátí se mi vzpomínka na to a dojme mě to. Přitom je to třeba několik let stará věc, která už není realitou, ale jak se rozpovídám, nebo se do toho ponořím a vyprávím, tak se mi to vrátí a rozesmutní mi to náladu.

Někdy bych se opravdu mohla poučit v tom, že temné a bolavé okamžiky minulosti bych mohla zestručnit a ušetřit si tak nervy a slzy. Jenže to bych nebyla já. Já právě potřebuji to říkat do detailu tak, jak to je, cítím, že je to tak správné a když mě to dojme, nebo přijde smutek a slzy tak cítím, že si tím ještě něco vnitřně dořeším, dočistím sama v sobě a rána se zahladí líp. Nevím, ale takhle to vnímám, že čas od času když se Vás někdo na minulost zeptá, tak rozhodně odpovím po pravdě, dotkne se mě to, zabolí to, vrátí se mi to, ale beru to tak, že tam asi ještě byl nezhojený kousíček, který se tímto uzdraví a zocelí. Cítím, že je správné to na sebe říct, ulevit si a nenechat v sobě nějaké kousíčky nadále hnít.

Když se nad tím zamyslím tak, když bych to neřekla tak otevřeně jak je mi zvykem, tak by ten zahnívající kousíček ve mně byl nadále a stejně by mě to jednoho dne dostihlo. A nemusela by to být otázka, ale třeba nějaký obrázek, připomínka, věc, která by mi připomenula tu minulost a dohnalo by mě to stejně.

Samozřejmě jedny z těch horších vzpomínek na minulost jsou ty ve kterých jste se cítili naprosto bezmocně, bylo ublíženo hodně a ještě když to někomu vyprávíte, tak málo kdo je na Vaší straně a pochopí Vás. Nebo je rovnou na straně toho, kdo ublížil, to bolí o to víc, protože si připadáte jako podivíni, kteří vlastně proč něco říkali, když vlastně ten tyran měl ještě jakože v očích lidí to právo. Tak si tak říkáte „co to kurňa je za přístup, se nedivím, že to tu funguje tak, jak to funguje, když se tu obhajují lidi, co ubližují vědomě jiným a společnost to schvaluje“.

Nevím, nemusíte se mnou souhlasit, ale já se prostě od mala nedržím takových těch striktních rolí ve společnosti, že když je „žena tak je automaticky hodná holka, nebo že muž s vlastním názorem je automaticky tyran ve vztahu, nebo že rodina je vždy dobrým základním kamenem a láskou do života, nebo že lidi co nosí černé oblečení tak jsou hned emo sebevrazi, nebo že ten kdo miluje květiny tak je nutně v souladu s přírodou a další věci….“. Takové to škatulkování? Snad to pojmenovávám dobře. Takové ty obecné názory, tak ty jsou mi od malinka proti srsti. Myslím si, že nelze člověka zaškatulkovat a i člověk, který se navenek tváří jako sladká milá tvářička tak může být člověk, který vám ve špatném změní život a stejně tak třeba člověk, který nemá dobrou pověst a lidi se ho straní tak může vám takový člověk pomoci v životě, nebo dá dobrou radu.

Proto když takhle někomu vyprávím něco z minulosti tak ne, že bych se obávala nepřijetí, to ne, ale dokáže mě fakt rozesmutnit a rozplakat to, když prostě víte co jste si zažili a co vám ten člověk provedl, jak moc vás ranil a ty ošklivosti, které jste si s sebou v hlavě hodně dlouho nesli, toho teroru, toho posměchu, toho napjatého ticha, toho sebezapírání abyste to zvládli, takového času, kdy jste se fakt psychicky drželi na uzdě, abyste se nesesypali, tak po tomhle všem se vlastně dozvíte, že na to ten tyran, nebo prostě ten, kdo vám tak moc ublížil, tak byl ještě v právu a pochopen společností. To mi hlava nebere a vždy když tohle slyším, tak ztrácím chuť něco dalšího říkat tomu člověku a raději to jen odkývu a myslím si svoje, protože ten člověk v mé kůži nebyl v tu chvíli. A po tomhle mám tak strašnou chuť brečet a taky že brečím, prostě je mi to tak strašně všechno líto a vlastně ani nevím, co si myslet. Připadám si jako ta nejhorší. Prostě jako kdyby si za tu ránu v životě mohl člověk sám?

To si tak říkám, to jsem tehdy měla tak nízkou sebeúctu k sobě, nebo je to prostě jen škatulkování společnosti, že je to takhle?

Nevím, netuším. Ale připomíná mi to jeden rozhovor s blízkou osobou, která se mě na jednu věc z minulosti ptala a ptala se právě na člověka, který mi v minulosti hodně ublížil a můj život se tím pádem hodně změnil a nejdříve jsem z rozhovoru měla pocit, že zas to bude ten klasický scénář – tyrana chápu tebe ne, protože ty si to podělala. Ale kupodivu bylo to tak, že tyrana chápu, ale neměl to dělat, přestřelil a jisté věci jsou moc, měl přemýšlet nad tím, co řekne.

Byla jsem ráda, že jsem neslyšela zas ten stejný scénář, ale měla jsem co dělat abych se nerozbrečela v tu chvíli, hrozně moc se mi to vše vrátilo, leskly se mi oči a na všechno jsem si vzpomněla.

Asi se něco tímhle ve mně zahojilo, uvolnilo, dohojilo, nevím, asi jo. Vím, že jsem pak v noci před spaním to potřebovala ze sebe vybrečet a uvědomila jsem si, že jsem tak moc šťastná a ráda, že je to již minulostí a že jen já vím, jaké to bylo, jak jsem to prožívala a jsem ráda, že i když těch lidí je pár , dejme tomu 7 tak jsem za ně moc ráda, že aspoň někdo mě pochopil a že při mně tehdy hodně stáli, tohle jim prostě nikdy nezapomenu. A děkuji za to.

Ono někdy to připomenutí minulosti pomůže člověku si znovu uvědomit, čím si prošel a že by měl být vděčný za svůj současný život a tak to i beru já a velmi si toho vážím, ničeho nelituji, jen jsem fakt ráda, že je to za mnou a já už jen odpočítávám roky, jak dlouho od toho uplynulo.

Zdroj obrázku: RED. Extra.cz [online]. [cit. 24.4.2020]. Dostupný na WWW: https://www.extra.cz/avril-lavigne-se-sesypala-primo-behem-interview-tohle-je-ma-druha-sance-vzlykala-v-televizi

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

1 komentar v Vzpomínka dojme

  1. Martin Lemberka napsal:

    Jo… Co k tomu dodat… Mám tu taky jednu hodně velkou několika měsíční mezeru kdy mě holka totálně ignorovala, neodepisovala na zprávy a já tak celé ty měsíce po večer brečel a ptal se proč… Co jsem udělal… Že by si snad špatně vzala tu jednu jedinou větu, kterou jsem napsal? A když jsem se jí za to omluvil a vysvětlil jí, že to myslím úplně jinak a na to mi napsala OK a pak další dny už nic? A její odpověď na to, proč neodepisuje je že nevěděla jak odpovědět? Tenkrát když se to pokazilo… To jsem ji viděl poprvé po tom, co se stalo á viděl jsem na jejím obličeji, že není něco v pořádku… Oči měla skleněné a mě to tak mrzelo… Pak jsme se dali zase dohromady kdy jsem i té holce řekl jasně a zřetelně „ANO chci vztah a ANO chci ho hned“ to pro mě byl ten nejhezčí okamžik, jenže pak se stala ta věta a vše zmizelo… Tu holku prosím o odpuštění a chci se sní dát znovu dohromady a prostě tu minulost už nechat být a žít přítomností, a i budoucností o tu holku fakt stojím a udělal bych cokoliv pro to abychom byli znovu spolu, chci se sní sejít, strávit společné dny jak procházky, tak třeba doma, moc mi chybí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *