Za oponou, aneb ukryté problémy nás všech

Znám několik lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou šťastní a jak umí vést šťastný život. Neberu jim to, naopak obdivuji je a učím se od nich. Učím se od nich tomu štěstí, které hledám sama v sobě též tak jako ostatní lidi na tomto světě.

Kdo nechce být šťastný? Myslím, že naprosto všichni a naprosto všichni ke šťastnému životu chceme směřovat.

Jsou lidé, kteří jsou tzv. inspirátory ke šťastnému životu, kteří vedou, kteří dodávají kuráž, odvahu a provokují v lidech touhu být šťastní. Jsou to takoví kouči, či učitelé do života.

Lidé, kteří do Vašeho života vstoupí, projasní, ukážou cestu a když je nepotřebujete tak odejdou.

Avšak i Ti zdánlivě nejšťastnější lidé a Ti učitelé dle kterých jdeme život a dle kterých žijeme život tak i ti mají problémy se kterými se denně perou. Mají taky své stinné stránky se kterými se popasovávají denodenně.

Jsou to ostatně jen lidé tak jako my všichni.

My sice když máme ve svém životě učitele, či člověka, který nás hodně inspiruje k životu tak máme tendenci ho/ji vidět zaslepeně a myslet si, že je úplně ten člověk dokonalý a že nemá vůbec žádné problémy a negativa.

Však je to jen mýlka. Pak totiž po větším poznání, či zjištění může dojít k nepříjemnému poznání a faktu a vyvedení z iluze.

Z vlastní zkušenosti mohu sdělit to, že mě nepřestávají překvapovat lidé, kteří se mě ptají jak to dělám, že vypadám tak šťastně, spokojeně a že jsem v klidu? A ještě když se mě někdo zeptá, jak to dělám, že řeším věci v klidu, jak vůbec funguju? Jak to je vůbec možné?

Odpovídám vždy podobně – život mě naučil si vážit toho co v životě mám a život mě naučil řešit věci v klidu, jelikož dlouhodový úporný vztek není zdravý a pokud tomu jde předejít tak tomu předejdu, když ne tak prostě ne, nedá se nic dělat.

Beru to tak jak to je, jak ke mně emoce přicházejí tak i odcházejí, ostatně nejsou stále, prostě kolísají, tak jako u každého člověka.

Viz zda je možné mě rozčílit? – Ano je to celkem snadné, když víte jak na to, ale nedoporučuji to pokoušet.

Jak dokážu tak perfektně řešit vztahové situace? – Ani ne, jednám tak jak mi káže srdce, nic víc. Dokážu však být rozvážná pokud vím, že bych svou přehnanou reakcí něco rozbila v tom vztahu, takže dokážu i ubrat plyn v emocích, pokud je třeba, avšak pokud už mi o nic nejde tak se vždy dokážu i tak chovat slušně a uctivě a řeším věci tak, aby činy korespondovaly se slovy.

Jak dokážu se na svět usmívat? – Jednoduše, snažím se dívat na věci pozitivně a lidi mám ráda, takže se ráda usměji na lidi a je jedno zda je to žena, či muž, usměji se letmě a beru to jako pozitivní gesto, že tím někomu můžu zlepšit náladu. Už se mi i stalo, že mi několik lidí řeklo, že jak se na ně každý den usmívám, když mě potkávají tak, že jim to zlepšuje náladu. Což ostatně potěšilo a zvedlo náladu i mě :).

Nu uzavřu to tím, že i já jsem se měla tendenci určitých lidí, které obdivuji ptát se, jak to dělají, že jsou šťastní a jak řeší problémy, zda vůbec nějaké problémy mají.

Odpovědi nevím, jen mě vždy usadili do reality s tím, že jsou úplně jako ostatní lidi, že řeší problémy tak jako každý jiný člověk, jen dokážou problém brát jako příležitost ke změně.

Koneckonců i ten zdánlivě nejšťastnější člověk má své stíny a skryté problémy, či trápení, které si tahá s sebou. A došla jsem k názoru, že ten co se nejvíce usmívá tak ten můžu mít právě to největší trápení a nemusíte hned poznat, co se v něm za vnitřní souboj odehrává.

Sdělím jeden příběh ze života. Znala jsem ženu, která mi byla vzorem. Působila půvabně, šťastně, mile, odpouštěla a rozdávala lidem lásku. Milovala život, lidi, společnost lidí jak mužů tak i žen. Ráda lidi vedla a pomáhala lidem se životem. Byla svá, ale zároveň dokázala spoustu lidí zaujmout a přitáhnout na sebe pozornost a měla spousty přátel. Vztahů měla hodně, o lásku nouzi neměla. Odpouštěla i pro většinu lidí neodpustitelné činy a žila pro většinu lidí šťastně. Svěřovala se, ale jen někomu. Byla tu pro všechny.

Dost dlouhou dobu mi trvalo než jsem se dostala do její blízkosti a jí pod kůži, ale povedlo se mi to. Když jsem jí v jednu chvíli uviděla ve stavu ve kterém jsem nevěděla, že jím vůbec může procházet, tak jsem se dozvěděla, že sama v sobě každý den vlastně svádí neuvěřitelný boj. Bojovala sama se sebou a s vlastní nalomenou psychikou. Trpěla na úzkosté stavy a vždy když ji cokoliv rozčílilo, či rozesmutnilo a nedokázala se s tím v tu chvíli vyrovnat a jelikož nechtěla křičet, nebo projevovat své emoce nahlas tak se pustila do sebepožkozování.

Dle jejích slov jí to uklidňovalo a dávalo pocit osvobození od negativních emocí. Však na úkor svého těla. Věděla, že by to dělat neměla, však robila to dál, jelikož byli i tak věci se kterými ve svém životě nebyla spokojená, ale jak řekla – chce to vše čas, časem a vlastním úsilím se vše změní do té doby, se s tím musí nějak vyrovnat.

Když jsem se ptala dál, tak dlouhá léta se nesebepoškozovala, však od jisté doby do toho znovu spadla a tak se tím takto utěšuje a ostré předměty má u sebe prý údajně „pro případ nouze“.

Byl to údiv pro mě, ani nevím zda pozitivní, či negativní, každopádně mi došlo, že nikdy nevíme kdo a jaký boj sám v sobě svádí a co vlastně řeší. Nikdy nevíte úplně tip ťop dokud někoho fakt nepoznáte více jak se má a jak se mu vlastně daří v životě. Z pohledu, či úsměvu to není vidno, ani ze psané konverzace, ale z toho, že toho člověka poznáte osobně.

Nikoho neodsuzuji, ale všichni jsme jen lidé, co máme své problémy a pokud někdo říká, že žádné nemá tak přehání a chvástá se. A kdo si myslíte, že žádné nemá tak skutečně poznejte toho člověka do hloubky, než o něm povíte nějakou snůšku drbů.

A co Vy, máte také nějaké skryté problémy o kterých děláte, že je nemáte? Anebo vše řešíte otevřeně a nic neskrýváte?

Zdroj obrázku: GOODREADS.COM. Kniha s knihou [online]. [cit. 8.7.2016]. Dostupný na WWW: http://knihasknihou.blogspot.cz/2014_10_01_archive.html